me in NJ

Všude dobře, doma nejlíp

2010-07-09T05:36:00.002-04:00

Na začátku mého (zatím) posledního článku bych se ráda omluvila všem čtenářům za mou dlouhou odmlku. Přestože jsem původně plánovala ozvat již v den příletu, dovolená s rodinou v končinách, kam se wifi ještě nedostalo, odložila napsání dnešního článku na neurčito.
Tak jako všem odjezdům i tomu mému samozřejmě předcházelo balení. Balení na týdenní dovolenou se může někomu zdát jako nezvladatelný úkol, ovšem ve srovnání s balením ohromného množství za rok nasbíraných věcí je to úkol směšně lehký. Z obavy z překročení letištního limitu nadváhy jsem přibližně týden před odjezdem poslala domu dva balíky. Na poště jsem si zdarma vzala krabici označenou „flat rate“, což znamená, že nehledě na to, jak je krabice těžká (horní limit je 20 liber), poplatek za zaslání letadlem do České republiky je 50 USD. Spolu s krabicí jsem si vyzvedla formulář, do kterého jsem musela vyplnit samozřejmě adresu a jméno odesílatele a příjemce, obsah krabice a zaškrtnout co posílám. Použité oblečení spadá do kolonky „jiné“ a nemusí se u něj psát hodnota, jelikož to není nové zboží. Kvůli strachu z celníků a ztráty balíku jsem raději poslala věci levnější, jejichž ztrátu bych pravděpodobně oplakala méně než u drahých věcí. Krabice není příliš veliká, a tak jsem se snažila vybrat věci malé, ale zároveň těžké. Přestože mi paní na poště tvrdila, že balík dostanu během šesti až deseti dnů, oba přiletěly dříve než já.
Abych do Čech zbytečně nevezla věci, které bych pravděpodobně nikdy nevyužila nebo je naopak už doma mám, naplnila jsem jednu velikou igelitovou tašku a odnesla ji kamarádce Alice do školy. Alice si nejspíš nechala věci jako kosmetiku a zbytek odnesla do kostela. Pokud by se jednalo jen o oblečení, mohla jsem je jednoduše vložit do jednoho ze speciálních kontejnerů na oblečení, které jsou vyloženě na každém rohu Liší se jen destinací, kam oblečení poputuje. Ve chvíli, kdy jsem shromáždila věci bez kterých jsem odmítala Spojené státy opustit, přizvala jsem si na pomoc vakuové pytle. Tyto teleshoppingem proslavené tašky se pohybují kolem dvou set Kč, či pěti dolarů za kus a při balení se do nich rozhodně vyplatí investovat. V USA jsou k dostání například v síti obchodů Walmart a kromě vysavače s hadicí k jejich použití absolutně nic nepotřebujete.
Všechno oblečení mi moje host rodina vyprala, já ho roztřídila a složila do komínků a začala je vkládat do pytlů. Zprvu jsem šla podle návodu a pytle zaplňovala jen po vyznačenou čáru, ovšem s postupem času, kdy věcí stále neubývalo jsem pytle plnila víc a víc, až jsem jeden roztrhla. Bylo mi líto pytel jen tak vyhodit, a tak jsem oblečení trochu vyndala, díru zalepila a vzduch úspěšně vysála. Po vysátí všech pytlů jsem začala skládat věci do tašky a objevila první nevýhodu vakuových pytlů – jejich neforemnost. Většina z nich přesně pasovala do tašky, nicméně se nedaly nijak ohýbat a tvarově přizpůsobovat tvaru tašky. V sobotu večer, tři dny před odletem jsem dle očekávání naplnila tašku, se kterou jsem přijela z Čech a v neděli jsem jela dokoupit zavazadlo druhé. Dva dny před odjezdem jsem měla definitivně zabaleno a mohla se naplno začít těšit domů.
V pondělí jsem se sešla s kamarádkou Sheenou, dala jí dárek na rozloučenou, večer odevzdala rodičům vypůjčený mobilní telefon a zabalila dárek na rozloučenou. Jelikož vím, jak se moji hostitelští rodiče těší na jejich dva nové studenty, vyrobila jsem jim obrovskou ceduli s americkou vlajkou a nápisem „Vítej“. V úterý ráno jsem po osmé hodině vstala, sundala povlečení, zkontrolovala, jestli jsem nikde nic nenechala a po jedenácté jsme vyrazili směr letiště JFK v New York City. Zaparkovali jsme mezi terminály dva a tři, které oba patří letecké společnosti Delta Airlines a vešli do přelidněného vestibulu terminálu tři. Mike s Roseanne na mě počkali u dveří a já se vydala k jednomu z malých automatů s nápisem „check in“. Naťukala jsem tam číslo letenky, kterou jsem si doma vytiskla, přiložila čárový kód pasu a za chvíli mi přístroj vytiskl mojí palubní vstupenku. S Mikem a Roseanne jsem se zařadila do řady pro odbavení zavazadel. Během čekání kolem nás běhala jedna ze zaměstnankyň Delta airlines a zjišťovala, kdo odlítá již za hodinu, aby ho odbavila přednostně. Několik takových se našlo, ale bohužel tu byli i tací, kterým už letadlo dávno uletělo. Jak je všeobecně známo na letiště se má chodit s několikahodinovým předstihem a o letišti JFK v New Yorku to platí dvojnásob. U přepážky jsem s vypětím všech sil vyzvedla mé první zavazadlo na váhu jejíž displej se nakonec ustálil na čísle 86. Maximální limit pro váhu jednoho zavazadla je 70 liber, s tím že cokoliv nad 50 liber je zpoplatněno. Mých 86 mi nakonec prošlo a zaplatila jsem standardní cenu za zavazadlo s nadváhou pro mezinárodní lety. Druhá taška měla krásných 49 liber, a tak se na ní vztahoval jen příplatek za druhé zavazadlo. Na konci fronty na bezpečnostní kontrolu jsem naposled objala mé hostitelské rodiče, na požádání bezpečnostních úředníků zapnula zip na příručním kufříku, který ho zvyšuje o dobrých pět centimetrů, sundala si boty, vyndala notebook a prošla bezpečnostní kontrolou. K mému překvapení se počet příručních zavazadel vůbec neřeší, takže jsem s příručním kufříkem v jedné a s taškou na notebook v druhé ruce patřila mezi ty, s méně zavazadly. S celými třemi hodinami čekání před sebou jsem pomalým krokem došla k bráně 27, kde kromě mě a početného pěveckého sboru skoro nikdo nebyl. Kdo by tehdy čekal, že mi tento pěvecký sbor zařídí dvaceti čtyř hodinové čekání na další let do Prahy.
Na mé palubní vstupence byl nápis „seat request“, značící, že nemám zatím přidělené sedadlo, a tak jsem se zařadila do fronty u přepážky a čekala. Prázdná sedadla byla rozdána ještě než se na mě dostala řada a nepříliš milá paní za přepážkovou mě poslala stoupnout si na stranu. Naivně jsem si nalhávala, že beze mě přeci neodjedou, obzvlášť když jsem si koupila letenku už před rokem, a ochotně si o krůček poodstoupila. S postupem času, kdy všichni ostatní zmizeli v útrobách tunelu vedoucího do letadla a ručička na hodinách se nebezpečně blížila k odletovému času 17:05 jsem začala být nervózní. Paní za přepážkou se ujala mikrofonu a vyhlásila, že kdokoliv, kdo je již v letadle a je ochoten počkat 24 hodin na další let dostane poukaz 400 dolarů na jakoukoliv letenku a ubytování v hotelu na jeden den. Několik takových se sice objevilo, ale já se do letadla stejně nedostala. Jeden Čech, který obětoval své místo pro vlastní manželku mě nechal zkontaktovat mé české rodiče, aby na mě nečekali na letišti o den dříve. S postarší obyvatelkou Manhattanu mířící na dovolenou do Prahy jsem se s poukazem na noc v hotelu a čtyřistadolarovou poukázkou na letenku v ruce vydaly hledat vstup do letištního vlaku. Vlakem jsme pár stanic popojely a zavolaly si do hotelu, aby pro nás někdo přijel. Hotel byl vesměs plný pilotů a klientů Delty, kteří měli stejnou smůlu jako my. Naštěstí jsem v mém příručním zavazadle objevila jeden z těch výše zmíněných vakuových pytlů naplněný oblečením, a tak jsem se mohla převléci do čistého.
Ve dvanáct hodin následujícího dne, kdy jsem dle původního plánu měla být už dvanáct hodin doma, jsem já s Jane opustila hotelový pokoj a jela zpět na letiště. Práce s automatem na palubní vstupenky se tentokrát nevydařila a my musely do fronty k další přepážce, kde nám po chvíli palubní vstupenky vytiskli. Po průchodu bezpečnostní kontrolou jsme došly k bráně číslo dvacet sedm a stejně jako přesně den předtím jsme čekaly, s tím rozdílem, že tentokrát jsme měly sedadla na letence vytištěné. Nejen, že jsme měly jistotu místa v letadle, ale i nám byl dopřán luxus létání v první třídě.
Vše začalo nastupováním do letadla, kdy jsme byli první na řadě. Business třída byla nezvykle umístěná vepředu. Moje sedadlo bylo jedno z dvousedadel uprostřed, narozdíl od ekonomické třídy je v business třídě v každé řadě jen šest sedadel místo klasických sedmi. Hned po usazení na koženou sedačkou nám letušky rozdaly jídelní a nápojový lístek. Na výběr byly tři hlavní chody – steak, losos a lasagne; já jsem zvolila lososa. Během nástupování zbytku cestujících dostal každý z nás skleničku džusu a postupně jsme si objednali jídlo a nápoje. Letušky chodily se jmennými seznamy a pokoušely se nás oslovovat příjmením – u mě z důvodu nevyslovitelnosti mého jména zůstaly u paní H. Přestože bylo už dávno po 17:05, kdy jsme měli původně odletět, naše letadlo se sotva pohnulo. Pilot nás uklidnil, že čas strávený ježděním po ranveji je započítaný do letového plánu, a tak do Prahy dorazíme včas, což se také stalo. Po hodině a půl jsme se konečně odlepili od země a letušky začaly pokládat bílé látkové ubrousky na naše jídelní stolečky. Jako předkrm dostal každý z nás krevety se sýrem. Vše bylo kupodivu servírováno na opravdových talířích s opravdovými kovovými příbory. Nevím, jestli to nezpůsobilo Američanům, zvyklým na jedení z plastu i Štědrovečerní večeři, kulturní šok. Po výborném hlavní chodu následoval desert – zmrzlina, cheesecake s belgickou čokoládou nebo sýry s ovocem. Přecpaní cestující si poté pomocí knoflíků na opěradle navolili spací polohu sedadla, nasadili klapky na oči a uložili se ke spánku. Já jsem chvíli hrála hry a koukala na filmy na mém osobním monitoru, který se dal vysunout z opěradla, ale nakonec jsem se přidala ke zbytku lidí a také usnula. Probudila jsem se kolem šesté hodiny ranní českého času, kdy se začala servírovat snídaně. Bez časového posunu to bylo jen pár hodin po skončení večeře, a tak jsem vaječnou omeletu slušně odmítla a posnídala jen kávu a džus. Zanedlouho se rozsvítila kontrolka oznamující nutnost připoutat se a my začali klesat a později přistávat. Přesně v plánovaných 7:45 jsme dosedli na přistávací dráhu, ale namísto rychlého opouštění letadla a vrhání se k čekajícím příbuzným, se ozval z rozhlasu pilot. Oznámil nám, že nemůžeme opustit letadlo dokud policie ČR neodvede jednu cestující. Jednalo se o starší paní sedící jen dvě sedačky ode mě, která se zřejmě neshodla s personálem, kterému se nelíbilo její věčné trajdání po palubě letadla. Policie tedy česky mluvící držitelku amerického pasu odvedla, já si posbírala všechny své věci a vystoupila z letadla.
Dle instrukcí z New Yorku jsem se vydala rovnou k přepážce reklamace zavazadel a požádala o vydání mých kufrů, které údajně přiletěly mým původním letem. Po prohlédnutí zavazadlového skladu jsem usoudila, že mi paní za přepážkou opravdu nelhala a moje kufry nedorazily. Šla jsem tedy k pásu se zavazadly a doufala, že moje kufry nevyrazily na výlet třeba do Austrálie. Po pár minutách se kupodivu obě mé tašky objevily, já je svalila z jezdícího pásu a kolem znuděných, sprostě mluvících celníků prošla dveřmi, za kterými už čekali tři členové mé rodiny. Od přítele i táty jsem dostala kytičku a nemohla jsem být šťastnější. Rok studia a vůbec života v Americe mě rozhodně hodně naučil, mnoho věcí jsem si ujasnila a zjistila, že rčení „Všude dobře, doma nejlíp“ je pravdivé.

Franklin High School Model United Nations banket

2010-06-19T11:16:00.001-04:00

Dva měsíce po naší poslední konferenci a s nebezpečně se blížícím koncem školního roku bylo na čase slavnostně uzavřít debatní sezónu 2009/2010. Stejně jako banket Amnesty International i ten FHSMUN se konal ve školní jídelně. Vstupné dvacet dolarů každý v předstihu zaplatil v učebně pana G., vyzdobené našimi oceněními.
16. června, tři týdny po zvolení vedení klubu pro školní rok 2010/2011, jsme se všichni sešli v jídelně laděné do školních barev, tedy modré a žluté. V půl sedmé se ujal mikrofonu G a pronesl pár úvodních slov. Proslov uzavřel představením manželů Juva. Stan a Mindy Juva jsou rodičemi nyní bohužel zesnulého syna Daniela, studenta pro kterého znamenalo MUN vše. Poté, co Daniel zemřel, jeho rodiče obdrželi veliké množství peněz a přemýšleli, jak by si s nimi Daniel přál naložit. Jedna z prvních možností bylo věnovat obdržené finance MUN ve formě stipendia. G rozeslal všem letošním maturantům email s dotazníkem, na základě něhož Danielovi rodiče vybrali vítěze. Stipendium vyhrál „generální tajemník“ MUN Varshil Patel, který si jak roli hlavního vedoucího tak stipendium právem zasloužil.
Další na programu byla večeře ve formě švédských stolů. V nabídce bylo kuře a jiné druhy masa a těstoviny. K pití byly limonády; konkrétní druh si každý objednal dopředu emailem. Po třičtvrtě hodiny jsme přesunuli pozornost od jídla ke stupínku s mikrofonem. Přišel čas na rozdání ocenění ze všech konferencí, kterých jsme se v uplynulém školním roce zúčastnili. Přestože není vítězství hlavním důvodem účasti na konferencích, byla by škoda nezmínit se o našich úspěších. G postupně přečetl jména a umístění delegátů na jednotlivých konferencích. Pokud šlo o párovou delegaci, pozval oba ke stupínku a předal jim kopii ocenění. Párové delegace dostanou při závěrečném ceremoniálu jen jedno ocenění, které si G ponechá a následně nechá vyrobit kopie. Přestože já jsem si mohla originál ponechat hned po konferenci (privilegia exchange studenta), tak mi G nechal přidělat ještě jednu. Kromě dřevěných ocenění dostal každý úspěšný delegát certifikát od místního úřadu vzdělávání. Certifikáty nebyly v den banketu seřazené, a tak si je každý vyzvednul následující den v učebně G. Spolu s certifikátem jsem si vyzvedla tričko z poslední konference RMC, které jsem si nechala od všech kamarádů podepsat.
Po předání ocenění vyhraných na konferencích začal G rozdávat ocenění neočekávaná. Moje kamarádka Anisha dostala ocenění za nejúspěšnějšího nového delegáta, Varshil obdržel jedno za pokoření rekordu v počtu individuálních ocenění a bývalá předsedkyně FHSMUN, která odmaturovala před třemi roky, dostala čestné ocenění za studijní úspěchy po maturitě. Nakonec přišlo obrovské překvapení. G začal mluvit o tom, jakou mělo FHSMUN skvělou šanci zařadit mezi sebe zahraničního delegáta. Pokračoval o tom, jak jsem to nevzdala, byla každý týden na schůzi, pekla na každou sbírku atd. Tohle všechno dohromady mě rozbrečelo, a tak když jsem si šla pro svůj bukét a předsednické „kladívko“ na podstavci s mým jménem a nápisem „Under secretary general for foreign affairs“ , nezmohla jsem se na víc než poděkování.
G následně předal slovo maturantům. Nejdříve jednoho po druhém představil a řekl o nich pár informací a poté jim předal mikrofon. Každý z nich měl přibližně tři minuty na jejich příběh. Většina z nich začala mluvit o jejich první schůzi MUN, strachu z mluvení před lidmi, pokračovali o jejich MUN kariéře a úspěších a zakončili to pár větami o vlivu MUN na výběr oborů, které budou studovat na univerzitě. Já jsem již měsíc dopředu plánovala pronést pár slov a rozdělit se o můj příběh, ale jelikož jsem se bála a stále jsem měla slzy v očích, rozhodla jsem se to odložit na neurčito. Po proslovech maturujících vedoucích předal Varshil jeho předsednické kladívko novému předsedovi Justiceovi. G dodal několik závěrečných slov, ve kterých studenty i rodiče ujistil, že i přes tlak nového guvernéra a rozpočtovým škrtům v oblasti vzdelávání nikam neodchází.
Publikum se na žádost G otočilo o 180° směrem k jednomu z televizorů na kterém jsme sledovali rozhovory s maturanty a prezentaci s fotkami. V první čtvrtině to byly fotky letošních maturantů před třemi, či čtyřmi lety. V druhé čtvrtině to byli fotky těch samých lidí ale z uplynulé sezóny. Třetí čtvrtina byla věnována mladším členům FHSMUN, kteří povedou klub příští rok a poslední čtrvtina byla čistě o Varshilovi, maturujícím předsedovi. Během prezentaci jsem konečně usušila ubrečené oči a zašla požádat G, jestli bych mohla říct několik slov. Na ubrousek jsem si napsala několik bodů, které bych ráda zmínila a ujala se mikrofonu. Ve chvíli, kdy jsem se teprve rozhodovala, jestli bych chtěla proslov dát, neuvědomila jsem si, před kolika lidmi budu muset mluvit. V jídelně bylo přes osmdesát lidí a mluvení do mikrofonu taky není jedna z mých oblíbených činností. Vše jsem nakonec zvládla, zmínila vše podstatné, poděkovala celému klubu za zpříjemnění mého roku ve Spojených státech. Bez účasti v MUN by můj rok ve Spojených státech nebyl ani z poloviny tak zábavný a hledání přátel by bylo nepředstavitelně obtížné.

Kulturní šok

2010-06-09T21:02:00.002-04:00

Tento článek bych ráda věnovala všem budoucím exchange studentům kteří se, stejně jako já před rokem, strachují, jaký jejich rok v Americe bude. Ať už jste předodletovou schůzku absolvovali, či vás ještě čeká, určitě jste slyšeli pojem „kulturní šok“. Upřímně řečeno, já jsem ho v jeho průběhu nezaznamenala a až zpětně si uvědomuji, jak značný byl. Doufám, že vám, budoucím exchange studentům, tento článek pomůže a třeba přijedete lépe připravení než jsem byla já.
Těžko říci, čím bych měla začít. Vezměme to tedy od toho nejjednoduššího a to amerického vlastenectví. Podobně jako v každé české třídě visí (nebo spíše visela) fotka prezidenta, v těch amerických je vyvěšena americká vlajka. Každý den před začátkem první hodiny se každý, kdo má alespoň špetku slušnosti, postaví čelem k vlajce a z rozhlasu, či televize si vyslechne „pledge alligeance“. Jelikož vás k tomu oficálně nemůže nikdo nutit, což studenti nezapomínají denně připomínat, počet stojících se od začátku roku zmenšil na desetinu. Nejen, že americká vlajka visí v každé třídě, ale obvykle i na každém domě. K dostání jsou ručníky, ubrusy, papírové nádobí, plavky i trička s jedním a tím samým červenomodrobílým potiskem. Těžko říci, jestli bikiny nepřekračují hranici mezi vlastenectvím a zneuctěním.
Druhá věc, která vás pravděpodobně praští do očí je nadměrná velikost absolutně čehokoliv. Vaše hostitelská rodina vás s největší pravděpodobností vyzvedne na letišti autem – auta jsou skvělým příkladem amerického maximalismu. Nejen, že každá rodina má obvykle pro každého člena rodiny staršího šestnácti let jedno auto, ale každé z těchto aut je buď SUV nebo dodávka. Z bezpečnostních důvodů se tedy rodiče čerstvých majitelů řidičského průkazu obvykle rozhodnou pro koupi většího auta. Raději investují do SUV než nechat vlastní dítě zabít ve srážce s větším autem.
Dalším místem, kde zaznamenáte velikostní rozdíl bude supermarket, například nejznámější Walmart. Ať už jde o sladkosti, či kosmetiku, vše se prodává ve velkém. Pokud dostanete chuť na něco „malého k zakousnutí“, nejspíš skončíte u „mini balení“, které po vás bude dojídat ještě student, co přijede rok po vás. Šampony značek a objemů, které v České republice seženete jen na pultech specializovaných kadeřnických obchodů tu běžně najdete právě ve výše zmíněném Walmartu. Řasenky se prodávají obvykle v balení po dvou, což není vzhledem k jejich tendenci vysychat zrovna výhodné. Největší kuriozitou v oblasti kosmetiky byla láhev ústní vody Listerin o objemu jednoho litru, kterou jsem objevila v naší koupelně.
Při nákupech se rozhodně vyplatí využívat množstevních slev. Jedním z nich je například „bogo“, neboli „buy one get one = kup jeden, dostaň jeden (buď zdarma nebo za poloviční cenu)“. Ve většině supermarketů si také můžete zdarma založit členskou kartu, kterou si zavěsíte na klíče. Slevy pro majitele členské karty se vztahují skoro na všechny položky. Další věc, které je dobré využít, jsou kupóny přiložené ke každým novinám. Kupóny poskytují obvykle slevu na potraviny, jídla v restauracích i oblečení.
Nezbytnou součástí každé kultury je samozřejmě jídlo. Američané obecně ztratily schopnost vařit bez použití polotovarů někdě mezi Evropou a Ellis Island. Oblíbenými jídly jsou kromě klasiky v podobě hranolek a párku v rohlíku, či hamburgeru na grilu, pizza, špagety s rajčatovou omáčkou z láhve a tzv. TV dinners. TV dinners (TV večeře) má na krabici obvykle lákavý nápis (např. „Steak s bramborovou kaší a kukuřicí“) a příprava je naprosto jednoduchá. Vyndáme z krabice, na minutu vložíme do mikrovlnné trouby, sloupneme průhlednou fólii a konzumujeme. Celá „pochoutka“ stojí jen dvacet korun, což naprosto vypovídá o jejím složení. Ušetřené peníze konzumenti obvykle utratí za doplácení statísícových účtů pojišťovně, která nikdy nehradí sto procent lékařské péče. Já jsem se naštěstí po celý rok TV dinners úspěšně vyhýbala a když bylo nehůř, hodila jsem na pánev chleba ve vajíčku.
Pokud tu plánujete vařit, péct nebo smažit česká jídla, připravte se na omezený sortiment evropských surovin jako prášku do pečiva, vanilkového cukru, tří druhů mouky a pálivého kečupu. Zároveň je velice těžké sehnat misku na odměření cukru a mouky.
Na pultech supermarketů jsem našla několik položek, nad kterými jsem jen kroutila hlavou. Vyklepnutá vajíčka v láhvi ve třech verzích (bílky, žloutky, mix), oloupané stroužky jablek, či mražená bageta se zapečeným sýrem mě opravdu šokovala. Předpokládám, že kdyby američané pekli, tak by jejich recept na štrůdl určoval počet vajec v mililitrech a jablka dle počtu balíčků.
Mnoho z vás nejspíš zajímá, jaké jídlo je k dostání ve školní jídelně. Na obědovém menu Franklin High School jsou bagely (hutná houska s dírou uprostřed), bagety a jedno „teplé jídlo“ – obvykle pizza nebo hamburger. Ke každému „hlavnímu chodu“ dostanete (ne)ochucené mlíčko a kousek zeleniny či ovoce, většinou jablko nebo salát. Celý oběd stojí dva dolary, patnáct centů a je servírován na plastovém tácku s plastovým nádobím. Naší specialitou je tzv „spork“ – kombinace lžíce a vidličky. V jídelně jsou také automaty na zmrzlinu, minichipsy a sladkosti. Paní v okýnku prodává populární limonádu Snapple v plechovce. Já osobně si nosím krabičku se zeleninou a housku se šunkou a sýrem. Vodu do láhve si doplňuji z nerezových „fontánek“ na vodu na chodbách. Většina amerických dětí byla bohužel vychována na nezdravé stravě složené s fastfoodů a polotovarů, a tak když jsem si v hodině předmětu zdraví otevřela na lavici krabičku se zelenou paprikou, začala se mě celá třída vyptávat, co to jím a jak se to jí.
Tím se pomalu dostáváme k vaším americkým spolužákům. Na rozdíl od českých škol, kde jsou třídy rozděleny podle ročníků, na americké střední škole (ročník devět až dvanáct) jsou všechny třídy kromě angličtiny namixovány. Zároveň každý student má individuálně sestavený rozvrh, takže každý rok v září se ve třídě sejdou noví spolužáci. Pokud tedy nemá exchange student akcent, nemusí o tom, že je cizinec, nikdo vědět.
Narozdíl od mých naivních představ o USA, jakožto zemi klidu a míru, kde lidé všech barev, vyznání a názorů žijí pohromadě, situace ve škole, kde studuji, se nijak neliší od doby před padesáti lety. Stoly v jídelně jsou skoro bez vyjímky rozděleny podle ras a prakticky nikdy nevidíte skupinku dětí různých ras bavit se pohromadě. Jak tomu tak bývá, vyjímka potvrzuje pravidlo a těmi jsou například Indové, kteří se baví společně s bělochy. Kromě stolů v jídelně jsou neofociálně rozdělena i patra a chodby ve škole, kde se lidé scházejí. Nejvíce patrné je to ovšem u sportů. Ve škole máme sporty pro afro-američany – běh, atletika, americký fotbal, roztleskávačky a basketbal, sport pro asiaty – tenis a sporty pro bílé – plavání, pozemní hokej a softball. Přestože jsem do Ameriky přijela bez jakýchkoliv rasistických předsudků, byla jsem z nich několikrát osočena. Jednoho dne během hodiny angličtiny můj spolužák ustavičně obtěžoval profesorku a tím všem ostatním zabraňoval čemukoliv se naučit, a tak jsem mu řekla, ať mlčí. Výše zmíněný spolužák mi odvětil „Takže tahle mluvíte doma s černejma jo?“. To, že seděl za mnou a já tudíž neměla ani páru jestli je oranžovej, zelenej, černej nebo bílej, mu bylo očividně jedno, hodit všechno na svojí barvu je tu vždy nejjednodušší.
Poslední a rozhodně ne nejméně důležitou věcí, kterou bych ráda zmínila, je náboženství. Jak všichni víme, první kolonizátoři Ameriky sem přicházeli v touze po svobodné volbě a praktikování víry, takže nikdo nemůže čekat, že se Amerika z ničeho nic změní v ateistickou zemi. Konkrétně můj host táta je pastor a jak on, tak i moje host máma Roseanne chodí každou neděli do kostela. V domě nám podobně jako v domech všech přátel visí obrazy a cedule s náboženskými texty a více než polovina poliček v knihovně je zaplněna jen Biblemi. Náboženství se nevyhýbá ani školám. Děti se běžně modlí před jídlem u oběda a debatují o bohu. Fakt, že někdo prostě nevěří, je pro ně naprosto nepochopitelný a nepředstavitelný.
Nicméně pro Američany neznamená víra v boha jen chození do kostela a modlení se, praktikování náboženství je pro ně i forma zábavy. Na stanici 99.1 se hraje výhradně hudba s náboženskými texty a to v rytmech, že pokud neumíte anglicky, vůbec by vás nenapadlo, že se jedná o náboženskou hudbu. V každém městě se nachází alespoň jeden „Bible store“ kde jsou k zakoupení knížky, CD, oblečení i propisky s náboženskými motivy. Nás kostel pořádá každoročně kempovací víkend a dvakrát do roka „Hot dog party“. Lidé z kostela obvykle tvoří „community“, o které se exchange student agentury často zmiňují. „Community“ je společnost lidí/přátel se společnými zájmy a kromě rodiny budou vám a vaší hostitelské rodině pravděpodobně nejblíž. Jak se tak říká „Všeho moc škodí.“, a tak i to náboženství se tu občas trochu přehání. V době ekonomické krize jsem slyšela rodinnou kamarádku říkat, že „Bůh nechce, aby šla hledat práci (dobrá omluva)“. Ta samá osoba odmítá poslat své adoptované děti do státní školy, protože všechny děti jsou tam pravděpodobně drogoví dealeři a zloději a na soukromou nemá peníze, a tak je raději vyučuje doma. To, jak její dcera v šestnácti letech otěhotněla při studiu soukromé katolické školy je mi záhadou. Nejspíš ty zlobivé děti pronikly i tam.
Věřím, že jen co se zapojíte do školních klubů, získáte čísla na kamarády a třeba s nimi i někam vyrazíte, zapomenete, že jste nějaký kulturní šok vůbec prožili. Přeji všem budoucím exchange studentům hodně štěstí, trpělivosti a odvahy a nezapoměňte – Co vás nezabije, to vás posílí.

2010-06-08T22:32:00.006-04:00

S pouhými třemi týdny přede mnou přišel čas zamyslet se, kam bych se před odjezdem ráda podívala. New Jersey jako stát sousedící s oceánem má mnoho atraktivních plážových lokalit, a tak jsem nemohla návštěvu alespoň jedné z nich vynechat.
V sobotu pátého června se Roseanne a Mike rozhodli vzít mě na výlet do města Sea Side Heights, místními nazývaného jednoduše Sea Side. Sea Side je znám pro apartmány pronajímané studenty po maturitním plesu neboli prom. Abychom nejeli v našem typicky americky velikém autě sami, rozhodli jsme se vzít také moje „sestřenice“ Mayu a Melodie s jejím přítelem Dennisem. Kolem sedmé hodiny večer jsme za deset dolarů zaparkovali na hlídaném parkovišti a vyrazili na promenádu. Jelikož byl pomalu čas na večeři, rozhodli jsme se odložit nákupy suvenýrů i procházku na pláži na později a došli do restaurace na úplném konci promenády. Ani ne pět minut po usazení se vedle našeho stolu objevil přenosný stolek a na něm specialita podniku – pizza obřích rozměrů za čtyři sta korun. Postupně jsem každému nandala osminu pizzy, která pokryla celé dva talíře a mohli jsme se dát do hodování. Jelikož většina amerických pizzerií nabízí pouze jednu verzi a to „rajčatový protlak se sýrem“ každý z nás si svůj kousek dochutil pomocí česneku, strouhaného sýru, či pálivé papriky. Právě když jsem se chtěla zakousnout do mé pálivou paprikou pokryté pizzy, promnula jsem si oko a hned v zápětí mi bylo jasně, že to jsem neměla dělat. Poloslepá jsem se dobelhala do koupelny, kde jsem se po deseti minutách vyplachování oka přimnula ho otevřít a vrátila se zpět k pizze.
Po večeři jsme se vydali na pláž, která je po páté hodině zpřístupněna bez obvyklého pětidolarového poplatku. Voda v oceánu byla ledová, a tak jsem nemusela litovat, že jsem nechala plavky doma. Postupně jsme se všichni vyfotili, nasbírali mušle a vrátili se zpět na promenádu. Po cestě na molo plné atrakcí jsme prolezli několik krámků se suvenýry. Typickým suvenýrem ze Sea Side je mikina, či tepláky s nápisem Sea Side a kapkami neonových barev. Kromě oblečení jsou k dostání i šperky z mušliček, ručníky, plavky a jiné věci, které by turisté mohli během dovolené využít.
Co se týká jídla, valnou většinu nabídky tvoří pizza a samozřejmě párky v rohlíku (tedy spíše mezi dvěmi půlkami veky), hranolky a točená zmrzlina. Jedna z věcí, která mě překvapila byla přítomnost dvou stánků Dunkin Donuts – v New Jersey nejspíš nejrozšířenějšího řetězce fastfoodů nabízejícího kávu, bagely a donuty.
Na molu uspořádaném ve stylu pouti jsme se setkali se sestrou Mika Mayrou a zároveň matkou Maya a Melodie. Spolu s Mayrou přijel její přítel Vaun a jejich dvě děti. Roseanne koupila za dvacet pět dolarů vstupenky v hodnotě čtyřictei pěti "pouťových bodů", za které se každý z nás projel alespoň na jedné atrakci. Já jsem si vybrala vodní atrakci, ze které jsem měla nádherný výhled na osvícenou promenádu. Ve chvíli kdy jsme molo opouštěli nás oslovil mladý muž a věnoval nám osm pouťových bodů, za které se povozil Vaunův syn. Zpět na promenádě si Mayra koupila populární cukrovinku „funnel cake“ neboli osmažené těsto ve stylu langoše pokryté cukrem.
Po cestě na druhý konec promenády jsme narazili na kuriózní atrakci. Ve zpola naplněném bazénu byly tři nafukovací balony a uvnitř nich lidé. Za „pouhých“ deset dolarů se můžete nechat zavřít do vyfouknutého balonu, který se postupně pomocí hadice naplní vzduchem a hra může začít. Účelem pravděpodobně je zpříma se postavit a běžet jako krysa v kolotoči, což je díky hladině vody skoro nemožné. Celkově to připomínalo sledování hrdinů pořadu „Natočto!“ naživo.
Když už kvůli tmě a únavě nebylo vidět na krok, oddělili jsme se s Roseanne a Mikem od ostatních a vydali se zpět k domovu. Pět minut po dvanácté jsme dorazili zpět do Somerset.

Nyní se můžu těšit už jen na MUN banket, návštěvu NYC a rozlučkovou večeři se známými. Devět školních dnů, dvacet dní celkově a z exchange studenta bude ex-exchange student.

2010-05-30T23:34:00.005-04:00

Jak jste z mých předchozích článků o amerických školách zřejmě vytušili, školní den většiny amerických studentů zdaleka nekončí se zvoněním oznamujícím konec poslední vyučující hodiny. Konkrétně moje škola, Franklin High School (FHS), nabízí širokou škálu akademických i sportovních klubů. Obecně platí čím větší škola, tím větší výběr.
Pro účast ve školních klubech a sportovních týmech mají studenti různé důvody. Jedním z těch nejprostějších je styk s kamarády. Jelikož většina studentů nemá až do poloviny jedenáctého ročníku řidičský průkaz a veřejná doprava tu pomalu neexistuje prostory školy se nabízejí jako nejjednodušší místo k setkávání se s přáteli. Dalším důvodem pro zapojení se do některých ze školních aktivit je pocit, že někam patříte. Každý sportovní tým a většina akademických klubů má vlastní trička, mikiny i tepláky, podle kterých se kluby rozeznávají. Toto oblečení si pokud se jedná o sport obvykle vypůjčíte, ale nabídka na objednání vlastních není vyjímkou. Já spolu s ostatními členy plaveckého týmu jsme zadarmo dostali plavky nike, které jsme si mohli ponechat a byly nám vypůjčeny teplákové soupravy adidas za několik tisíc korun, které jsme nosili ve dnech závodů. Za přibližně tisíc korun jsme si mohli objednat mikinu, tepláky, tričko a kraťasy s nápisem Franklin swimming. Ve Spojených Státech není nezvyklé potkat děti v oblečení s názvem jejich školy i na veřejných místech (v kině, v obchodním centru…).
Jedním z těch praktičtějších důvodů proč nestrávit každé odpoledne doma na pohovce jsou americké vysoké školy. Narozdíl od českých vysokých škol, ty americké si na svých přihláškach potrpí na pokud možno nekonečný výpis vaší „středoškolské kariéry“. Kromě známek by měla obsahovat výčet aktivit, jimž se student na střední škole věnoval. Přestože by se mohlo zdát, že „čím více tím lépe“, občas zapůsobí více čtyřletá účast ve dvou klubech než každoroční střídání všeho možného. Aby vedení klubů nebylo jen na učitelích a trenérech, pomáhají jim sami studenti. V případě sportů zvolí trenéři jednoho ze sportovců za kapitána a kohokoliv ze školy, kdo se přihlásí, za manažera. U akademických klubů si sami studenti demokraticky zvolí své „vedoucí“. Výměnou za nesení odpovědnosti dostanou kapitáni a vedoucí klubů pomyslné body k dobru na přihlášce na vysokou školu.
Ve stejném týdnu, kdy si češi volili novou vládu si studenti FHS volili vedoucí Amnesty International a Model UN pro školní rok 2010/2011. Z důvodu nedostatku času jsme se s ostatními členy Amnesty rozhodli spojit volby se závěrečnou „párty“ a také trochu rozlučkou se mnou. Jako obvykle jsme se sešli ve čtvrtek po škole ve třídě učitelky Tovay-Rider. Na oslavu jsem upekla bublaninu s jahodami, která se díky pravému českému prášku do pečiva povedla na výtečnou. Letošní místopředsedkyně Amnesty Daniela vybrala od každého dva až pět dolarů na čokoládový dort. Někteří členové přinesli tzv. brownies (hutný čokoládový dort) a cookies (sušenky). Vzhledem k nízkému počtu členů a tím pádem i zájemců o post vedoucích jsme se přesunuli rovnou k proslovům. Jak A.J., tak Victoria se s ostatními rozdělili o své plány pro příští rok, ujistili nás jak moc jsou Amnesty oddaní atd. Letošní prezident Will a Daniela nám rozdali kousíčky papíru, na který každý napsal jedno ze jmen. Po sečtení hlasů vyhlásil Will vítěze Victorii, což byl opravdu šok. Victoria je tak trochu blázen a o jejích schopnostech vést klub by se dalo diskutovat. Bohužel je zároveň jedním z těch lidí, se kterými nechce mít nikdo nic společného, ale je jim jich až moc líto, na to, aby jim to řekli. A.J. by byl za normálních okolností přidán k ostatním kandidátům na místnopředsedu, ale on se rozhodl tuto šanci jako správný gentleman odmítnout a post místopředsedy přenechat mojí kamarádce Alice (sestře Willa). Z A.J. se nakonec stal pokladník. Po všech formalitách jsme se konečně mohli přesunout k servírování dobrot. Bublanina zmizela ještě než jsme stihli nakrájet Danielin dort, až mě zamrzelo, že kousíček nezbyl. Pravou českou bublaninu jsem neměla už skoro rok. Během hodování jsme si postupně vystřídali několikastránkové přáníčko pro paní Tovay-Rider s osobními poděkováními a vzkazy. Před odchodem na pozdní autobus mi Daniela předala obálku formátu A4 s velikým nápisem „Otevřít až v letadle.“ Kupodivu jsem to vydržela, uložila jí do šuplíku a jsem odhodlaná vydržet až do odletu. Přeci jen mi zbývá už jen třicet dní.
Doma jsme si na grilu připravili večeři a v šest hodin mě vyzvedla kamarádka Sheena, se kterou jsem jela na MUN. Po cestě jsme zajeli do myčky na auta a pak vhodily do automatu několik čtvrťáků a auto pořádně vyluxovaly. To, že necelou hodinu poté přišla bouřka a déšť bílé auto znovu ušpinil se nám už tolik nelíbilo. Jelikož jsme měly pořád spoustu času, zajely jsme do Dunkin Donuts vyzkoušet jejich jahodovou ledovou tříšť. Ve vestibulu školy už čekalo několik desítek lidí, převážně lidé ucházející se o některý z postů vedoucích. Uvnitř jídelny, kde se obvykle scházíme se konala předvolební debata letošních vedoucích. Přesně v sedm hodin nás G (učitel starající se o MUN) konečně vpustil dovnitř a vše mohlo začít. Na začátek nám G vysvětlil jak máme používat celkově tři volební lístky. Na prvním se nacházela jen jména uchazečů o post nejvyšší a to pozice generálního tajemníka (Model Ban Ki-moon). Na druhém volebním lístku se nacházela tři další jména spolu se jmény předcházejícími (nově zvolený generální tajemník bude vyškrtnut). A nakonec na třetím volebním lístku byla vypsána jména všech uchazečů o jakýkoliv post.
Abybychom nevolili jen na základě osobních sympatií každý uchazeč pronesl proslov. Jeden z potencionálních generálních tajemníků si nebyl jist, jak dlouho má mluvit, a tak se zeptal. Letošními vedoucími mu bylo řečeno „Když budeš mluvit moc dlouho, nikdo pro tebe nebude volit.“, a tak se toho naštěstí každý řídil. Justice, který nakonec vyhrál, nezapoměl zmínit důležitý bod, že se nebude snažit být jako letošní generální tajemník Varshil. Varshil momentálně drží rekord v počtu individuálních ocenění a možnost, že ho někdo v nejblžší době překoná je opravdu mizivá. Ani jeden z odpadlíků nevyhrál v boji o druhou nejvyšší pozici, nicméně s prázdnou neodešli a byli zvoleni na té třetí, nejnižší úrovni. Ani jedna ze čtyř dívek ucházející se o nejnižší post se neumístila, a tak má FHS MUN pro příští rok čistě mužské vedení. Nakonec nám G prozradil definitivní datum a cenu závěrečného červnového banketu, na kterém každý delegát oceněný na koneferenci obdrží certifikát od místního úřadu vzdělávání.
S pátkem oficiálně začal jeden z nejdůležitějších amerických svátků Memorial Weekend. Samotný Memorial Day, den vzpomínání na oběti válek, je v pondělí a považuje se za neoficiální začátek léta, což obzvláště dnešní počasí, pohybující se nad hranicí třicítky, jen potvrdilo. Na počest právě Memorial Day a Dnu nezávislosti, který je čtvrtého července se všechny obchody naplnili zbožím s motivy americké vlajky. K sehnání jsou tradiční ubrusy, ubrousky, papírové nádobí, trička i plavky. Na první den prodlouženého víkendu jsme se s Maishou, Roseanne a jejími dvěmi neteřemi vydali do kempu v severním New Jersey. Do tohoto kempu jsme jeli na víkendové kempování s lidmi z kostela v srpnu loňského roku a Roseannina nejlepší kamarádka s manželem si tam koupili přívěs sloužící jako maličká chata. Ovšem narozdíl od českých chatařů, kteří jezdí na chatu za přírodou a čerstvým vzduchem, američtí „chataři“ dělají první poslední, aby jejich hnízdečko uprostřed lesa nemělo s přírodou společného ani to nejmenší. Na pomoc jim slouží obří síťované altány, chránící rekreanty proti hmyzu, ploché televize s videohrami proti nudě a přenosné mrazáky a grily pro co nejbližší simulaci jedení ve fastfoodu (limonáda s ledem a cokoliv tučného na grilu). Vstup do kempu byl osm dolarů, ale vzhledem k možnosti využití místního bazénu to byla cena poměrně rozumná. Poprvé od konce plavecké sezóny jsem dostala šanci zaplavat si a zároveň se alespoň pokusit o náznak opálení.
Dnes v neděli jsme se po příjezdu z kostela vydali do pobřežního městečka Keansburg, které má jako jedno z mála pláž bez placeného vstupného. Na oslavu Memorial weekend jsem oblékla plavky se vzorem americké vlajky a poprvé se vykoupala v Atlantickém oceánu. Keansburg leží v zálivu, a tak tam žádné vlny nebyly, voda byla špinavá a mělká a výhled jsme měli netypicky na New York City (konkrétně Brooklyn). Během opalování a přemýšlení nad dnešním článkem jsem usnula a probudila mě až Roseanne s informací, že jdeme na pizzu na promenádu. Léto je konečně tady a já si můžu naplno užívat svůj poslední měsíc v New Jersey.

2010-05-19T19:08:00.003-04:00

Studenti amerických středních škol musí v průběhu čtyřletého středoškolského studia nasbírat určitý počet kreditů v mnoha okruzích. Kromě povinných tří let matematiky a čtyř let angličtiny si mohou každoročně vybrat dva volitelné předměty. Já jsem si v srpnu minulého roku vybrala půlroční kurz s názvem Principy business práva a na něj navazující Aplikované business právo. V pololetí se mi pár spolužáků změnilo, ale učebnice, učitel, i styl výuky zůstal vesměs nezměněný.
V průběhu druhého pololetí navštívilo naší třídu celkem šest pracovníků americké telekomunikační společnosti Verizon. Hosté přicházeli ve dvojicích v přibližně čtrnáctidenních odstupech. Pokaždé se jim povedlo trefit do látky, kterou jsme zrovna probírali, což udělalo jejich lekce ještě zajímavějšími. Postupně jsme se seznámili se základy psaní kontraktů, patentování vynálezů a ochranných známek. Poslední dvojice přišla s vylepšením v podobě pytle plného čokoládiček Hershey´s. Za každou zodpovězenou otázku dostal student jednu; bohužel s přibývajícím počtem odpovědí z úst jedněch a těch samých studentů počet odměn se snížil.
V úterý 18. května jsme byli spolu se třídou Mr. G pozváni na exkurzi do budovy Verizon. V 7:30 ráno jsme se sešli ve vestibulu školy, nicméně něco zjevně nebylo v pořádku. Všichni studenti ze třídy Mr. G vypadali, jako by jeli na konferenci MUN, zatímco naše třída byla oblečena neformálně. Mr. Pett(inelli) očividně zapoměl tento „detail“ ohledně oblečení zmínit. Obzvláště mě a mou kamarádku z MUN Katherine to zamrzelo, jelikož máme formálního oblečení z konferencí více než dost. Jediné štěští bylo, že jsem se ráno na poslední chvílí rozhodla nechat holinky, i přes silný déšť, doma.
Po osmé hodině zastavil náš žlutý autobus u závory chránící vjezd do komplexu šesti budov, pracoviště více než tří tisíců zaměstnanců. Auto ochranky nás dovedlo bludištěm uliček ke vchodu do jedné z budov. Při opouštění autobusu dostal každý z nás jmenovku a papír se základními pravidly exkurze. Ve skupině jsme se přesunuli do jídelny, kde na nás čekala bohatá snídaně. V nabídce byly donuty, bagely s máslem, sýrem i marmeládou, jogurty a k pití dva druhy džusů, mléko a káva. Na jídle jsme si mohli pochutnat u malých stolečků spolu s pracovníku Verizon, kteří byli ochotni konverzovat na jekékoliv téma.
Jelikož druhá škola, která se měla exkurze zúčastnit měla zpoždení, rozhodlo se vedení Verizon provést nás nově zrekonstruovaným křídlem budovy. Kromě nás studentů vyrazila i početná skupinka zaměstnanců toužící po spatření nových pracovních prostorů.
V první místnosti jsme si pohráli s mapou mezinárodního pokrytí a poté se rozdělili do dvou skupin. Každá skupina se usadila do jedné z dvou konferenčních místností s bonbony na stole a show mohla začít. Na jedné ze stěn se z ničeho nic objevila obrazovka a z ní se na nás usmívala skupina z vedlejší místnosti. Nejen, že jsme mohli vidět jejich místnost, ale i jsme si je mohli přiblížit a účastnit se videokonference.
Okouzleni moderní technikou jsme se vrátili zpět do jídelny pochutnat si na více dobrůtkách. S plnými žaludky a menšící se nadějí, že New Brunswick High School vůbec dorazí jsme se rozešli směrem k posluchárně. Po cestě jsem zahlédla ceduli „Sushi 11:30 – 13:30“ a pomyslela si, že takovým obědem bych jen tak nepohrdla. Těsně před vchodem do posluchárny mě čekalo překvapení – obří posilovna, kterou mají zaměstnanci Verizon k dispozici hodinu denně v pracovní době a neomezeně po práci. To vše za neuvěřitelných patnáct dolarů měsíčně. Tomu se říká dobrá motivace k dobrým studijním výsledkům.
V posluchárně jsme se sešli se studenty New Brunswick High School, kteří byli naštěstí také oblečení neformálně. Myslela jsem , že Franklin High School je ta s nejmenším počtem bílých studentů v celém Jersey, ale New Brunswick mě vyvedl z omylu – tam nejsou totiž žádní.
Slova se ujal pan Milch a rozdělil se s námi o svůj životní příběh. Zajímavá byla jeho zmínka o promoci – pan Milch promoval v době podobné ekonomické krize jaká probíhá teď. Přesože se mu přechod do Verizon z postu partnera u právnické firmy zdál jako krok zpět, nakonec toho nelituje.
Dle čísel na našich jmenovkách jsme se rozdělili do tří skupin a vydali se do místností, kde se konaly naše kurzy. V místnosti, kde jsem byla zařazena já byly čtyři stoly s připravenými bloky a tužkami. Každý stů dostal zadání vyrobit něčím zajímavý produkt, pojmenovat ho a náležitě ho ochránit. Na výběr byl energetický nápoj, tenisky, džíny a hodinky. Po prezentaci a vyluštění křížovky jsme se společně přesunuli do místnosti, kde se konal náš druhý kurz.
Tentokrát se jednalo o simulaci soudního procesu. Zaměstnanci nás rozdělili do tří skupin – žalující, obhájce a soudci – jedním ze soudců jsem byla i já. Nyní se vám pokusím stručně vysvětlit kauzu, kterou jsme měli rozsoudit.
Ava a tři muži pracují v bazénu patřícímu Tropical Pool Company. Dva pacovníci vždy sedí u bazénu a dva buď uklízejí šatny nebo sedí v kanceláři. Pokud nejsou u bazénu mají možnost přehodit si přes sebe ručník, či si obléci tričko. Jeden z pracovníků, Jakob, je závodním plavcem a rád nosí klasické upnuté plavky miniaturních rozměrů. Nehledě na to, kterou službu zrovna slouží, plavky nikdy nezahaluje.
Po několika měsících se Ava rozhodne jít za spolupracovníkem Georgem, který je zároveň manažerem Tropical Pool Company. George na základě její stížnosti požádá Jakoba o nošení „koupáků“ a sundání plakátů modelů Sports Illustrated ze stěn v kanceláři. Jakob tak učiní a následně se o svůj příběh rozdělí se čtvrtým pracovníkem Stevem, který začne solidárně také nosit upnuté plavky . Pokaždé když Steve s Jakobem vejdou do kanceláře, nandají si ručník a zakroutí u toho boky. Navíc začnou Avu oslovovat „Plavkový fanatik“. Přestože to Avu obtěžuje, rozhodne se Georgovi nic neříci a to i přestože jí minule vyšel vstříc. Vše vyvrcholí slovní přestřelkou mezi Stevem, Jakobem a Avou, ve které Jakob označí Avu za homosexuálku a oznámí ji, že její bikiny taky nejsou dvakrát decentní. Ava se rozhodne žalovat Tropical Cool Company pro sexuální obtěžování.
Pokud vezmeme v úvahu, že do mnoha českých bazénů je vstup v „koupácích“ zakázaný, tak je tahle kauza paradoxní. Jeden z mých spolužáků z MUN obhajoval Avu jak to jen šlo, ale Tropical Pool Company u nás soudců přeci jen vyhrála.
Po vynesení verdiktu byl na řadě oběd. Překvapení v podobě sushi se nekonalo, ale i tak jsme si pochutnali. Na výběr byly čytři druhy baget v balíčku s ovocem, sušenkami a chipsy. Z nápojů byl v nabídce ledový čaj, voda a zbylé nápoje od snídaně.
Během hodování a debatování se několik zaměstnanců posadilo do řady vepředu jídelny a postupně se s námi rozdělili o jejich kariérní příběhy. Většina z nich vystudovala prestižní americké univerzity, nicméně zmínka o jakékoliv „ivy league“ škole se neobjevila. Po promoci šla valná většina z nich pracovat a sbírat zkušenosti do právnických firem, ze kterých pak přešli do Verizon. Zajímavý byl příběh ženy, která do svých deseti let žila v Jihoafrické republice. Jako Indka byla denně diskriminována, což její rodinu nakonec přinutilo přestěhovat se do Spojených Států, konkrétně Texasu. Druhou „cizinkou“ byla portugalka, jejíž rodina se do USA přestěhovala, když jí bylo pouhých šest měsíců. Na můj vkus se až moc litovala kvůli jazykové bariéře. Myslím, že by se našlo hodně lidí, co by s ní rádi měnili. Navíc většina mých amerických spolužáků doma nemluví anglicky, takže její situace nebyla nijak vyjímečná.
Po příbězích přišly na řadu otázky studentů. David (můj partner z konference ve Philadelphii) se zeptal co plánuje Verizon udělat pokud zpráva, která byla zveřejněna později ten samý den dokáže, že používání mobilních telefonů zvyšuje šanci rakoviny mozku, z čehož se nějak vymluvili. Následovala otázka dalšího MUN člena jestli má Verizon nějak pojištěné, že jejich výrobci nepoužívají dětské pracovníky. Já jsem se nakonec zeptala jaký je vztah mezi Verizon a Vodafone – Vodafone vlastní 45% akcií Verizon. Myslím, že jsem porpvé v životě mluvila do mikrofonu a ta ozvěna mě docela vyděsila.
Před závěrečným překvapením si vzal slovo president nadace Verizon. Nadace má na starost například peníze získané recyklací starých telefonů. Nadace v posledních pěti letech věnovala 300 milionů dolarů a z toho 15 milionů šlo na podporu dobrovolnických akcí. Jejich hlavními cíli je zlepšení úrovně vzdělávání od prvního do dvanáctého ročníku a podpora obětí domácího násilí. Nebýt této nadace naše exkurze by se nikdy neuzkutečnila.
Na úplný konec nás čekalo překvapení – návštěva hlavní postavy všech reklam Verizon tzv. Test man. Test man je herec, který vyhrál konkurz na reklamu a má představovat klasického pracovníka v terénu a postupem času se stal opravdovou celebritou. Test man má své typické brýle, které kupodivu nejsou rekvizitou, přišel s nimi už na konkurz. Test man si pravděpodobně vydělal dost peněz na celý zbytek života, nicméně nemůže na několik let změnit image a musí být kdykoliv k dispozici jako loutka. Hláška kterou se proslavil je „Can you hear me now?“, což v překladu znamená „Už mě slyšíš?“. Všichni jsme se s Test manem vyfotili a dostali tričko s nápisem Verizon. Před odchodem si mě vzalo na stranu několik zaměstnanců, popřáli mi hodně štěstí a pochválili mě za mojí statečnost.

2010-05-17T18:16:00.002-04:00

S blížícím se koncem mého pobytu ve Spojených státech přišel čas na poslední setkání s mojí koordinátorkou Elaine. Jelikož jsem se během uplynulých deseti měsíců nedostala do žádného z New Yorských muzeí, rozhodly jsme se vyrazit na nedělní výlet do Metropolitního Muzea Umění. Elaine manžel Ed s dcerou Mikaylou mě vyzvedli v sobotu po obědě, abychom se v neděli nezdržovali cestováním.
Po cestě jsme zastavili ve městečku Linden, které je z velké většiny osídleno Poláky. V Lindenu jsme zašli do dvou obchodů. Prvním byl „Maso Pulaski – evropské speciality“, který voněl jako pravé české (polské) reznictví. U Pulaského měli široký výběr úzenin, a tak Ed koupil klobásu na večerní grilování. Já jsem si koupila prášek na pečení a vanilkový cukr. Američané sice prášek na pečení prodávají, ale ne v pytlíčcích, nýbrž v plastové nádobě, ze které jen těžko naberete „jeden prášek do pečiva“, jak je obvykle v českých receptech napsáno. Pro Mikaylu jsem koupila Kinder-vajíčko a pro sebe a Elaine s Edem na ochutnání Kinder country. Po cestě k autu jsem objevila Polsko-slovenský obchod, ze kterého jsem byla nadšená ještě více. Malá, staře a špinavě vypadající sámoška, měla v nabídce zázraky jako lentilky, besipky, horalky, či Hanáckou Kyselku.
Abychom měli pořádnou polskou večeři, složenou alespoň ze dvou jídel, zavedl mě Ed do malého krámku s cedulí „Nejlepší Pierogi v NJ“. Pierogi bych nejspíše přirovnala k plněným knedlíčkům. Obvyklou náplní je bramborová kaše s cibulí, ale vyrábí se i mnoho jiných. U Elaine doma jsem si odložila věci a šla si s Mikaylou vybarvovat. Ed a Elaine adoptovali Mikaylu jako desetiměsíční miminko z čínského sirotčince. Jeden by řekl, jak úžasné to je, že takhle zachránili miminko, které nejspíš nečekala valná budoucnost, ale takový dobrý skutek nebyl jen tak. Elaine s Edem museli projít dlouhým přihlašovacím procesem a letět až do Číny, aby si jejich novou dceru vyzvedli. Cena adopce a náklady na cestování se nakonec vyšplhaly k neuvěřitelným čtyřista tisícům korun, ze kterých dostali polovinu zpět od americké vlády. Mikayla je roztomilá, šikovná (chodí na gymnastiku, step a balet) a na svůj věk neobvykle chytrá.
Když nás vybarvování omrzelo, vyrazili jsme na malou projížďku na kolech. Já si půjčila kolo Elaine a Ed si půjčil jedno od souseda. Řízeni Mikayliným tempem jsme dojeli na nedaleké hřiště. Vyřáděné z houpaček a klouzaček jsem si dala s Mikaylou na Barbie kole závod k domovu, kde už čekala Elaine. Společnými silami jsme nakrájeli a osmažili cibuli, nakrájeli rajčata, ohřáli pierogi a přesunuli se ven ke grilu. Za chvíli přišel soused George s přítelkyní a přinesli hamburgery a hot dogy, které jsme spolu s klobásou ogrilovali. Chlapi zapíjeli klobásu a burgery pivem, v konverzaci se občas objevilo neslušné slovíčko a ani chvilku se nemluvilo a bohu, a tak jsem se na chvíli cejtila „jako doma“. Po večeři nám šla Elaine ukázat cvičící program na Wii podle Jenny McCarthy. Animovaná Jenny vám kromě předcvičování umí oscenovat tělo a povědět vám, kde přesně jste tlustí. Dobré tak pro ty, co nemají doma zrcadlo…
V sedm hodin ráno mě probudil budík, abych se mohla vysprchovat před Elaine a nenarušovat jí tak její běžný denní režim. Elaine je bývalá cvičitelka aerobiku, a tak má doma tisíc druhů lupínků, musli, jogurtů a dalších dobrot, které obvykle snídám. V devět hodin už byli všichni vysprchovaní i nasnídaní a my mohli vyrazit do Ney Yorku. Při průjezdu NYC jsem viděla hotel Donalda Trumpa, ze kterého mají hosté výhled do Central parku, který je hned přes ulici. Auto jsme zaparkovali v podzemí Metropolitního muzea a šli se usadit na schody v před muzeem, kde jsme se měli sejít s rodinou, která před pěti lety adoptovala dívku ze stejného sirotčince, ze kterého pochází Mikayla. Ed s Elaine se dozvěděli o této rodině prostřednictvím stránky podobné spolužákům.cz.
Vstup do muzea je oficiálně zdarma, ale doporučené vstupné je pro studenty deset a pro dospělé dvacet dolarů. Za zaplacení dostanete malý fialový odznáček, který si připnete na oblečení na znamení vaší velkorysosti. Metropolitní muzeum má celkem tři patra plné exponátů snad z každého koutu světa. K zhlédnutí jsou Egyptské sochy mumií, čínské nádobí, evropské olejové malby ze 17. století atd. Pravděpodobně největší atrakcí muzea, nýbrž bohužel jen dočasnou, byla výstava děl od Picassa. Vzhledem k přítomnosti Mikayly a její malé čínské kamarádky Kathlyn jsem se u každého díla nemohla zastavit tak dlouho, jak bych si přála, ale i tak to byl hezký zážitek.
Po obědě v jedné z muzejních restaurací, kde jsem ochutnala sushi s nějakou bílou rybou, jsme se už nemohli koukat na znuděné a otrávené obličeje Mikayly a Kathlyn a vyrazili na dětské hřiště v sousedním Central parku. Kathlyn se za chvíli rozbrečela, protože kvůli bílým punčochám nemohla na pískoviště jako Mikayla, která na rozdíl od ní měla legíny, a tak jsme se zvedli a šli na procházku. Pomalým krokem jsme došli až k uměle vyrobenému jezeru se sousoším postav z Alenky v říši divů. Sousoší slouží více jako prolézačka než dekorace, a tak se vám o fotce pouze s Alenkou bez dětí v pozadí může jen zdát.
Před pátou hodinou jsme se s Alenkou rozloučili, vymotali se z parku a po chodníku vyrazili zpět k muzeu. Rozloučili jsme se s Kathlyn a jejími rodiči, vyzvedli si auto, zaplatili sedm set korun za celodenní parkování a vyrazili k tunelu vedoucím pod řekou oddělující New York od New Jersey. Samotná cesta k tunelu nám zabrala asi hodinu, doprava v New York City je opravdu šílená. Ještě v New Yorku jsme museli zavolat do restaurace v New Jersey a posunout naši rezervaci na podzěji. Volání i psaní sms zpráv „mezistátně“ stojí stejně jako na území jednoho státu, a tak to nebyl zas takový problém.
V sedm hodin jsme dorazili do restaurace s názvem Chart House, postavené na molu s výhledem na Manhattan. Restaurace byla kvůli svatební hostině neobvykle plná, takže nás jedna ze slečen, která má na starosti usazování zákazníků, poslala s elektronickým kolečkem k baru. Kolečko začalo za patnáct minut zuřivě blikat a vibrovat, což znamenalo, že se uvolníl stůl. Bohužel jsme nedostali stůl u okna, ale i tak jsme měli slušný výhled. Jako předkrm jsme si společně objednali smažené krevety a žampiony plněné krabím masem. Jako hlavní chod jsem si vybrala lososa obaleného v prsciuttu s javorovým sirupem a asijskými zelenými fazolemi. Číšník přivážející naše jídlo přeplnil vozík a při pokládání talířů na stůl vyklopil mého lososa na zem. Hlad jsem ani neměla, a tak mi to nevadilo, ale toho lososa za v přepočtu šest set korun byla škoda. Na závěr Elaine objednala lávový dort – čokoládový dort s rozpuštěnou čokoládou uvnitř a kopečkem vanilkové zmrzliny navrch se zapíchlou svíčkou pro Eda, který bude mít v pátek narozeniny.
Domů jsem se dostala po desáté hodině večer a kvůli domácím úkolům jsem se do postele nedostala před půlnocí. Na pondělí bylo naštěstí naplánovano státní testování z biologie, které posunulo začátek vyučování o tři hodiny. O testování nás informoval telefonát ze školy v předchozím týdnu. Automat v telefonu připoměl všem rodičům dát dětem „výživnou snídani“ a poslat je brzy do postele, aby dobře skórovali na testech, na kterých závisí obnos peněz , který škola dostane v příštím roce.

2010-05-14T22:35:00.001-04:00

Pokud patříte mezi mé věrné čtenáře, zřejmě si z jednoho z mých úvodních článků pamatujete zmínku a předmětu zvaný žurnalistika, jehož jsem tu studentkou.
V jedné učebně jsou vyučovány dva, zároveň se doplňující, předměty – žurnalistika 1 a 2. Studenti žurnalistiky 2 absolvovali v předchozím roce kurz první a jejich úkolem je sestavování školních novin, upravování a samozřejmě i psaní článků. Každý z nich má na starosti jednu rubriku – Inside Franklin (dění ve škole), Health (zdraví), International (mezinárodní novinky), Sports (sportovní novinky) a Opinion (komentáře na různá témata). Já a zbytek studentů žurnalistiky 1 píšeme články, debatujeme a procvičujeme gramatiku. Gramatika se ve veřejených amerických školách přestává učit v osmé třídě, a tak hodiny jako žurnalistika slouží jako takové malé osvěžení paměti.
Pokud některý ze školních klubů pořádá speciální akci jakými jsou například módní přehlídka klubu Budoucích business lídrů Ameriky, či banket jakéhokoliv klubu, jeden z nás tam vyrazí, pořídí několik fotek a následně napíše článek. Obvykle se najde redaktor, který je nějakým způsobem do akce zapojen, a tak nevysíláme náhodné lidi na akce, se kterými nejsou nijak spojeni. Já jsem v poslední době napsala o banektu Amnesty International a o konferenci Rutgers Model Congress. Články je pro věrohodnost dobré doplnit několika větami z interview s kterýmkoliv z účastníků. Uvidíme, jestli se jeden z nich objeví v jednom ze dvou plánovaných čísel školních novin.
Jednou za čas vyhlásí náš učitel Mr. DiMarco tzv. „News groups.“ News groups spočívají v nalezení zajímavé novinky v novinách, či na internetu, prezentaci a následné debatě. Obvykle debatu ukončíme v momentu, kdy se některý z nás zeptá „Jak jsme se k tomuto tématu dostali?“ a řada přichází na dalšího studenta. News groups jsou mojí oblíbenou činností, jelikož každý přijde s nějakou kuriozní zprávou.
Po dobu přibližně tří měsíců měl náš učitel Mr. DiMarco na pomoc studentku vysoké školy Ms. Jodan. Naším největším projektem byla série tří sloupků. Pozice sloupkaře je v každých novinách, či magazínu obvykle ta nejvíce vážená a vyzkoušet si to na vlastní kůži bylo více než vzrušující. Během psaní sloupku může autor plně vyjádřit svůj názor, což je od psaní běžných zpráv, kde na váš názor není absolutně žádný prostor, docela příjemná změna. Za úspěšný sloupek se považuje ten, který dá vaším čtenářům pocit, jako by vás znali a to se bez vyjadřování vlastních názorů jen stěží povede.
V průběhu šesti týdnů každý ze studentů napsal celkem tři sloupky. Každý sloupek se měl věnovat něčemu jinému, ale dohromady se měly pohybovat ve stejném oboru. Moje tři články se věnovaly společnému tématu „Lidé a moderní doba“. V prvním jsem rozebírala vliv sociálních sítí na lidi a jejich přehnané starání se o ostatní, v druhém parodovala život typického američana v 21. století plný techniky a ve třetím jsem zapřemýšlela nad otázkou „Pro koho se vlastně strojíme?“. Ms. Jodan si všechny přečetla a ke známce přidala několik slovních komentářů, které vždycky potěší.
Poté, co jsme se rozloučili s rolí sloupkařů, jsme načali nové a zároveň poslední téma – Zprávy v televizi. Podrobně jsme poslouchali krátká videa na internetu a následně jejich text srovnávali s články v novinách. Nakonec jsme si odpočinuli u sledování filmu z devadesátých let s názvem „Broadcast news“. Den po dokoukání filmu přišla Ms. Jodan s krabicí plnou čokoládových dortíků, jako dárků na rozloučenou. Přestože je Mr. DiMarco můj nejoblíbenější učitel, její moderní styl vyučování mi bude chybět.
Ke konci školního roku se nám konečně podařilo něco, na čem jsme pracovali již od září – dokončení školních novin. Ve čtvrtek 6. května na nás ve třídě čekala hromada krabic s celkově dvěmi tisíci výtisků „The Franklin Warrior“, tedy našich školních novin. V jejich názvu je použit nás školní symbol, nebo pokud chcete maskot, „válečník“. Během padesátiminutové vyučovací hodiny jsme v půlce přeložili přes tisíc výtisků a vydali se s krabicemi plných novin připravených ke čtení na procházku školou. Položili jsme je na každou „stanici“ školní ochranky, do školní knihovny a do pár tříd.
Franklin Warrior má osm stránek a celkově třicet tři článků. K mému příjemnému překvapení se v nich objevily i dva články, kterých jsem autorem. V rubrice Inside Franklin mám článek s názvem „Já, můj muž a našich dvanáct dětí.“ Tento článek vypráví o mé hostitelské rodině a jejich zkušenostech s exchange studenty. Na stránce číslo šest dominuje rubrice International článek „Český školní systém vs. Americký systém“ doplněný fotkou mého českého gymnázia. V rámečku uprostřed článku je zvětšeným písmem napsáno: Narozdíl od amerických jídelen, v těch českých se jídlo servíruje na opravdových/porcelánových talířích s kovovými příbory.
Hned následující den jsem dostala několik reakcí k mým článkům. Spolužačka v hodině nazvané „Zdraví“ okomentovala článek o mé české škole jednoduchým „U vás je všechno tak odlišný.“. Učitelka angličtiny se třídy zeptala, jestli noviny četli a a oznámila jim, že by měli, protože v nich mám dva články. Vzhledem k povaze a zájmům mých spolužáků mi bylo naprosto jasné, že o existenci novin nemají ani potuchy. V tu chvíli jsem si tajně přála, aby si učitelka nechala komentáře pro sebe. Na druhou stranu mě její pozornost samozřejmě potěšila, přeci jenom učí angličtinu. Jeden z posledních větších komenářů mi věnovala učitelka, která měla službu u zapisování studentů čekajících na záchod. Při kontrolování mé školní průkazky si všimla mého nezvyklého jména a zeptala se mě, jestli jsem autorkou těch článků. Následně mi je začala vychvalovat a ptát se mě jak jsem si ten rok užila a co se mi na tom líbilo nejvíc. Potěšilo mě, že i přes ty všechny povinnosti, které učitelé mají, si našli chvilku a přečetli si novíny, jejichž přípravě jsme věnovali mnoho vyučovacích hodin.

Sweet sixteen

2010-05-05T21:05:00.004-04:00

Během mého dosavadního pobytu ve Spojených státech jsem navštívila celkem tři oslavy šestnáctých narozenin. „Sladkých šestnáct“ se tu slaví opravdu velkolepě, jak můžete ostatně vidět v televizním pořadu Sweet sixteen na MTV.
První párty, na které jsem byla hostem, byla oslava Mikovy neteře Melodie. Přípravy začaly už na podzim roku 2009. Nejtěžším úkolem bylo najít co nejlevnější a zároveň nejhezčí sál (cena se pohybuje od šesti tisíc nahoru). Poté přišlo na řadu sepsání seznamu hostů, výběr jídla spolu s firmou, která ho dodá, DJ a barev, ve kterých bude celá oslava laděna. Nakonec činnost pro dívky nejpříjemnější – nákup šatů pro oslavenkyni a její „družičky“ a rozeslání pozvánek.
O několik měsíců později, konkrétně 20. března, přišel den D. Při příjezdu k sálu jsme se minuli s bílou limuzínou, ve které oslavenkyně s doprovodem přijela. U vchodu jsme si vyzvedli kartičky s našimi jmény a číslem stolu, u kterého budeme sedět. Já a Maisha jsme byly usazeny u stolu č. 17 spolu s ostatními teenagery a Mike s Roseanne u stolu č. 1 s rodiči Melodie. Patnáct minut po předpokládaném začátku se všichni usadili a DJ ohlásil příchod oslavenkyně a jejího doprovodu. Ve dvěřích se objevila Melodie v obrovských bílých šatech a za ní čtyři družičky, všechny v páru s chlapcem. Pět párů společně zatančilo, pak se všichni kromě Melodie usadili a její táta ji vyzval k tanci. Na závěr jejich ploužení přineslo několik lidí Melodie trůn, na který se usadila a táta jí dle hispánské tradice, obvykle praktikované během oslavy patnáctých naorzenin nazývané Quinceanera, vyměnil střevíčky za nové. Celý tento proces má symbolizovat přeměnu dívky v ženu.
Po dalším tanci konečně přišlo na řadu jídlo. DJ postupně vyvolával čísla stolů, které se seřadily do řady a u táců s jídlem si nabrali, co se dalo. V nabídce byla rýže s fazolemi, garnáti, kuře a jiná masa, těstoviny a salát s vekou. Po celou dobu večera měli všichni starší 21 let možnost objednání alkoholických nápojů a pro teenagery stála na každém stolu láhev s limonádou. Když všichni dohodovali, Melodie se ujala mikrofonu a začala rozdávat šestnáct růží pro šestnáct nejdůležitějších lidí v jejím životě. Dvě pro rodiče, jednu pro otčíma, jednu pro živou a jednu pro zesnulou babičku, dvě pro sestry, jednu pro strejdu Mika atd.
Po zbylou část večera se tančilo, fotilo s oslavenkyní a pojídalo dortíky. Desertů bylo skoro více než hlavních chodů – cheesecake, čokoládový a mrkvový dort a ovocný salát. Před odchodem jsme položili taštičku s dárkem na stůl tomu vyhrazený a odjeli zpět domů.
Druhá oslava se konala hned o týden později a tentokrát jsme slavily narozeniny mé kamarádky ze školy Aubrie. Ve dvanáct hodin jsme měly sraz u restaurace I-HOP. Aubriina maminka, která přijela z Floridy, kde od rozvodu s Aubriiným tátou bydlí, si pronajala dodávku, do které si nás všech šest nasedlo a vyrazily jsme do nedaleké samoobsluhy na nákup dobrůtek. Do košíku jsme naházely brambůrky, čokolády, ovoce, zeleninu a v neposlední řadě zmrzlinu. Po cestě do domu Aubriiných prarodičů jsme zastavily ve videopůjčovně Blockbuster a vypůjčily několik filmů. U Aubrie v pokojíčku jsme vybalily sladkosti a zhlídly Slečnu drsňák. Po skončení filmu jsme se přesunuly do sklepa, kde jsme se usadily ke stolu a Aubriina rodina přinesla nádherný dort v podobě zeměkoule. Kolem dokola dortu byli všechny možné vlaječky včetně té české a OSN, prostě jeden z těch dortů, co vypadá skvěle, ale jíst se nikomu nechce. Po ochutnání dortu, který dle očekávání nebyl nic moc jsme se usadily na koberec a postupně Aubrie popřály a daly jí dárky.
Na čtvrtou hodinu jsme byly objednané na manikúru, nicméně aby nám u toho zkrášlování nekručelo v břiše, vyrazily jsme o něco dříve a stavily se v dineru na pozdní oběd. V nehtovém salónu jsme si vybraly barvu laku a během čekání si pročítaly časopisy.
Předposlední část našeho sobotního programu byla návštěva mého oblíbeného obchodního centra Bridgewater Commons. V předraženém obchodě Bloomingdales jsme si vyzkoušely šaty v cenovém rozmezí dvě stě až sedm set dolarů a poté se přesunuly do poněkud levnějšího Lord and Taylor a vyzkoušely si další šaty. Přesně v devět hodin nás zaměstnanci obchodního domu upozornili, že brzy zavírají, a tak jsme vyrazily zakončit náš skvělý den do kina. Vybraly jsme film Remember me (Nezapomeň na mě) s hlavní hvězdou Stmívání Robertem Pattisonem.
Zpět do domu Aubriiny babičky jsme se dostaly kolem půlnoci. Před usnutím jsme si pustily film Prázdniny a u sledování chroupaly popcorn. V neděli ráno mě vyzvedla Roseanne, abych s ní mohla jet do kostela.
Poslední narozeninové párty jsem se zúčastnila minulý pátek. Oslavenkyní byla moje spolubydlíci z MUN konference ve Philadelphii Lindsey. Dárek pro ni jsem jela koupit do Bridgewater Commons s kamarádkou Sheenou. Typickým americkým dárkem je dárková karta do jakéhokoliv obchodu s oblečením a nejlépe Victoria´s secret. Já jsem Lindsey koupila několik laků na nehty, které si přála, kosmetiku a náušnice. Den před oslavou jsem se do Bridgewater vrátila s Alice, které jsem půjčila na oslavu šaty, a její mámou na nákup bot k našim šatům.
V pátek večer mě Sheena vyzvedla a společně jsme jely do hasičárny nedaleko naší školy. Pronajmutí veliké místnosti v hasičárně je levnější variantou pronajímání sálu. U dvěří stála roztomilá cedule s fotkami Lindsey a na stole z části popsané papíry na narozeninová přání a vzkazy. Po přivítání s Lindsey, která si narozdl od Melodie odpustila velkolepý princeznovský příchod, jsme si šly nandat jídlo, které Lindsey maminka uvařila. Na výběr byly dva druhy kuřete, těstoviny, salát s houstičkami, sýrové tyčinky a nějaké mexické ruličky. U baru obsluhovaném dvěma barmany jsme si nechali nalít jednu z limonád do námi podepsaných kelímků a usadily se ke stolu s plechovými židličkami. Když všichni dojedli DJ pustil pomalou hudbu a Lindsey s tátou se přesunuli na parket umístěný uprostřed místnosti. Následující písničky už byly v tempu rychlejším, a tak se všichni zvedli a začali tančit. Po hodince tančení přinesla Lindsey maminka dva dorty (čokoládový a vanilkový), Lindsey si půjčila od DJ mikrofon a započala svůj proslov. Podobně jako Melodie rozdávala růže, Lindsey se rozhodla se šestnácti lidmi postupně zapálit šestnáct svíček na jednom z jejích dortů. První svíčka byla pro Lindsey maminku, která celou párty zorganizovala, druhá pro tátu, třetí pro tetu, která oslavu fotila, čtvrtá pro kamarádku z dětství, která je mimochodem napůl Slovenka, pátá pro bráchu a šestá… pro mě! Přestože jsem si s Lindsey docela blízká (byly jsme společně v plaveckém týmu a jednou spolu plavaly štafetu, sdílíme skříňku a obě děláme MUN) svíčku od ní jsem upřímně nečekala. Když byly všechny svíčky zapáleny a později sfouknuty všichni se namísto k dortům vrhnuli ke stolečku s deserty, kde se nacházely dvě čokoládové fontány. Na špejli jsme si napíchli jahody, ananas a marshmellows a celý špíz si obalili v mléčné čokoládě. Po cestě ke stolu jsme k čokoládovo-ovocné bombě přidali kousíček dortu a šly si ty dobrůtky užít ke stolu. Do jedenácti hodin jsme tančili různé americké tance podle slov v písničkách a v jedenáct jsme se všichni rozloučili, vyfotili poslední fotky, u dvěří dostali čokoládové lízátko ve tvaru šestnáctky a vydali se zpět k domovu. Sheena mě naštěstí hodila zpět domů, a tak jsem nemusela otravovat Roseanne nebo Mika, který stejně pracoval noční.
Na závěr bych ráda všechny oslavy porovnala. Suverénně nejdražší oslavou byla ta první, jejíž cena se přehoupla přes sto tisíc korun. Jelikož Melodie je spíše než kamarádka jen moje příbuzná a žádného z jejích kamarádů neznám, oslavu jsem si příliš neužila. Aubrie oslava byla skvělá a vešla se do limitu stanoveného Aubriinou maminkou 500 USD. Párty pořádaná Lindsey mámou bych označla za nejpovedenější, čemuž přispívá fakt, že ke konci mého pobytu se počet mých kamarádů mnohonásobně zvětšil, a tak jsem se mohla se všemi na oslavě bavit a tančit.

Žádná další oslava mě pravděpobodně již nečeká, ale 16. června máme závěrečný MUN banket, o kterém se určitě zmíním v jednom z mých posledních článků.

Byla to "bomba"

2010-04-22T23:08:00.002-04:00

Podobně jako před mou první konferencí, i té druhé a zároveň bohužel poslední předcházelo veliké drama a chaos. Tentokrát za to však nemohlo počasí, nýbrž sám člověk.
Druhá konference jež jsem se učástnila je pojmenována po místní univerzitě – Rutgers Model Congress (RMC). Jak jste zřejmě z názvu odvodili, tentokrát se nejednalo o simulaci OSN (UN) ale přímo amerického kongresu. Stejně jako v opravdovém kongresu i náš simulovaný kongres byl rozdělen na moc zákonnou (senát a sněmovna reprezentantů), výkonnou (prezidenta vláda) a soudní. Já jsem si vybrala komisi spadající pod sněmovnu reprezentantů zabývající se vzděláváním a zaměstnaností, ve které jsem po čtyři dny vystupovala jako reprezentant Pennsylvanie za demokratickou stranu. Témata, kterým jsme se po dobu šesti zasedání věnovali byla „Ženy na pracovišti“ a „Vzdělávání ve městech“.
RMC dala dohromady stejná organizace jako PHILMUN IDIA (Institute for Domestic and International Affairs) a tudíž i předsedové komisí byli víceméně stejní. Prostřednictvím facebooku jsem zkonaktovala přesedu mé komise z PHILMUN, který mě ujistil, že jak moje nová předsedkyně tak i její pomocnice jsou moc milé.
Nyní něco málo k tomu, co konferenci předcházelo. Samotné přihlašování se dalo do pochodu na přelomu ledna a února. Většina delegátů z naší školy měla dilema, zdali zaplatit 125 dolarů a denně dojíždět na místo konání konference, či si za dvojnásobnou cenu dopřát pohodlí hotelu Hyatt. Po usilovném přemýšlení se z celkového počtu 41 účastníků rozhodlo pouhých osm zůstat přes noc. Přístup na webové stránky IDIA, kde jsou k dispozici ke stažení dokumenty s popisem daných témat jednotlivých komisí jsme dostali více než měsíc před konferencí, ale jak tomu tak bývá, ke psaní mé práce, popisující můj názor a možná řešení jsem se nedostala dříve než týden před datem odeslání. Na rozdíl od běžné konference Model UN, kde většina delegátů zastupuje jeden stát, či zemi ve dvojici, na RMC je každý sám za sebe. Která z možností je lepší, je vyloženě věcí názoru, nicméně já se přikláním ke rčení „Víc hlav víc ví“. Jedním z výrazných kladů debatování po dvojicích je psaní pouhé jedné práce za delegáta a možnost vzájemné výpomoci.
Poslední středeční sraz před RMC byl zároveň i posledním srazem letošního školního roku, a tak jsme se kromě finálních příprav věnovali i troše zábavných debat. Demokraticky jsme si zvolili téma, které se nám zdálo zábavné a hlavně bychom ho nikdy v opravdové debatě nediskutovali a namísto států, či zemí jsme zastupovali celebrity jako Tiger Woods a Bill Clinton. Ve čtvrtek jsme ještě všichni dorazili do školy, jelikož úvodní ceremoniál začínal až v šest hodin večer. Přesně když se na hodinách ukázal čas 8:00 celou školou se rozezněl hlas naší nové ředitelky, informující o nutnosti okamžitého evakuování školy. Na různá požární cvičení jsem si od září již zvykla, a tak jsem se proti pravidlům školy vydala ke skříňce pro můj kabátek a učebnici na druhou hodinu, nechala tam ležet peněženku a líným krokem se začala šourat směrem k jednomu z východů. Všech 2500 studentů se nás seskupilo kolem školy a začalo čekat. Během běžného požárního cvičení bychom se do školy vrátili během deseti minut, ale tentokrát to dopadlo jinak. Během dvou hodin stání v okolí školy jsem si naivně dodělávala úkol na čtvrtou hodinu s doměním, že za chvíli už přece musíme jít zpět dovnitř. Namísto zpět do školy, kde si skoro každý nechal tašky, kabáty, telefony, nebo klíčky od auta nás vedení školy poslalo opačným směrem s tím, že to nebude více než půl míle. Náš „půl míle“ dlouhý pochod se nakonec prodloužil na hodinovou procházku po silnici (chodníky se tu nevedou). Všech 2500 studentů, tedy kromě těch těhotných, ty jely samozřejmě autem, nakonec došlo do vyprázděné čínské školy, která nám poskytla zázemí. Během čekání v této škole jsem se z konverzací spolužáků konečně dozvěděla, co se vlastně stalo. Údajně se nějaký vtipálek (terorista?) rozhodl napsat na zeď jednoho ze záchodů na třetím patře zprávu a hrozícícm bombovém útoku. Nehledě na sedm předchozích nenaplněných výhružek v okolních školách, to vedení naší školy muselo brát vážně, a tak nás evakuovali. Z čínské školy nás kolem dvanácté hodiny začaly vyzvedávat autobusy a my jeli zpět domů. To, že jste měli auto zaparkované před školou, kabelku ve třídě na zemi nebo peněženku ve skříňce byl váš problém. Já jsem brzký návart domů využila s Roseanne k nákupům posledních nutností na RMC.
V pět hodin odpoledne mě Roseanne celou nervózní s tlustým šanonem v kabelce odvezla do jen deset minut vzdáleného hotelu Hyatt. Ve foyer už čekalo několik mých spolužáků a každý z nás hned dostal modré desky s rozvrhem celé konference, seznamem komisí, vzorovým zákonem a hlavně jmenovkou, kterou jsme museli nosit po celou dobu konference. Během úvodního ceremoniálu nám byli představeni předsedové všech komisí a tři hlavní organizátoři a byli jsme seznámeni s pravidly ohledně mimo jiné sexuálního obtěžování a oblékání. Mému sousedovi Johnovi začala přesně uprostřed proslovu hlavní organizátorky téct krev z nosu, takže o zábavu opravdu nebyla nouze.
Po úvodním ceremoniálu následovala tzv. Schůze strany, která spočívala v různém vykřikování buď republikánských nebo demokratických hesel. V osm hodin přišlo to, čím začíná opravdová debata – první zasedání komise. První půlhodinku jsme strávili posloucháním představování naší předsedkyně Stacey a její pomocnice Jessicy, rozdáváním cedulí s názvem našeho státu a seznamováním se s pravidly. Postup debaty Model Congress se neliší od Model UN nijak rapidně, avšak drobné rozdíly tam jsou. Jedním z nich je jak už jsem dříve zmínila jednotliví delegáti, dalším je chybějící list mluvčích a časový limit proslovů. Z důvodu velkého množství absolutních nováčků se Stacey rozhodla ponechat časový limit, protože půlhodinovými proslovy o ničem bychom se asi nikam nedostali. Na konci našeho prvního zasedání, pouhou půlhodinu před půlnocí jsem odjížděla domů se smíšenými pocity. Mrzelo mě, že jsem se neodvážila předstoupit před ostatní a mluvit, ale těch pár otázek, které jsem položila mluvícím delegátům a pár krátkých proslovů během řízené schůze mě držely v dobré náladě. Po příjezdu domů jsem se posadila k počítači a začala připravovat kostru k našemu prvnímu zákonu o Vzdělávání ve městech. Na zákonu jsme netradičně pracovali ve skupinách, jejichž složení bylo oprvadu náhodně a naprosto nezaložené na politické straně, ke které jsme patřili.
V pátek ráno mě Roseanne odvezla do hotelu kolem osmé hodiny ranní, tedy hodinu před začátkem druhého zasedání, abych měla dostatek času pracovat na návrhu zákona. Po druhém zasedání jsem se unavená a hladová jsem se se Sheenou vydala do nedalekého Mexického fastfoodu. Sheena se mnou byla v komisi, zastupovala Massachusetts – demokrat a chodí se mnou do školy. K obědu jsme si daly tortilu plněnou vším možným i nemožným (rýže, steak, kukuřice, salát…) a pro zasloužený desert jsme vyrazily do Dunkin Donuts. Na oběd jsme měli celé dvě hodiny, takže nebylo a v podpatcích se ani nedalo kam spěchat.
Od dvou do pěti odpoledne jsme měli naše třetí zasedání, na závěr kterého jsme hlasovali o zákonech. Náš bohužel neprošel, ale o to víc jsem měla důvod přidat při debatování našeho druhého tématu. Na opět dvouhodinovou večeři jsme vyrazili tentokrát do Burger King, kde jsem slupla mojí svačinu z domova. S klížícísema očima, rozmazaným make-upem a hlavou plnou myšlenek na nadýchanou peřinku jsme se usadili k našemu čtvrtému zasedání. Během těchto tří a půl hodin jsme úspěšně načali nové téma, tentokrát Ženy na pracovišti a utvořili skupinky se společnými názory. Těsně před půlnocí mě, Aubrie a Anisha vyzvedla Roseanne a odvezla nás domů.
V osm hodin ráno mě Aubrie s Anishou vyzvedly a my se vydaly dokončit, co jsme v předchozích dvou dnech načaly. Tříhodinové zasedání uběhlo v porovnání s těmi předešlými bleskově a my, šťastné z dokončení psaní druhého zákona, se vydaly do pizzerie na oběd. Spolu se mnou a Sheenou šla i další dívka naší školy, která s námi byla v komisi, Avatara. Pokud vás stejně jako 90% lidí, kteří jí znají napadá otázka, jestli je její jméno nějak spojené s tím filmem, tak vás mohu ujistit, že není. Během našeho úplně posledního zasedání jsme opět hlasovali o zákonech a tentokrát ten náš prošel. Dle mého názoru byl návrh našeho zákona značně nerealistický, ale tak krásně sliboval všechno, na co jsme si při jeho psaní jen mohli vzpomenout (placená mateřská dovolená pro obě pohlaví, dotace pro jesle a mateřské školky, vzdělávací programy ohledně sexuálního obtěžování na pracovišti atd.). Absolutně vyčerpaní z nedostatku spánku a 21 a půl hodin debatování v uplynulých třech dnech jsme se vydali do restaurace na večeři. Já, Sheena, Katherine, Aalok a Edward jsme se rozhodli pro Libanonskou kuchyni. Po probrání všech možných i nemožných témat jsme se pomalým krokem (holky stále v lodičkách) vydaly zpět do hotelu, ohodnotit úroveň „zábavného programu“. Program závěrečného večera se skládal z diskotéky, karaoke, povídání a hraní rockband (hraní na plastové hudební nástroje dle not v televizi). My jsme zvolili originální sezení v hotelovém pokoji a řešení nadcházejícího maturitního plesu neboli prom. Před půlnocí jsme se přesunuli zpět do foyer, kde jsme se zapojili do konverzace s ostatními spolužáky a mým profesorem dějepisu (Mr. Whitman). Mr. Whitman zrovna dával chlapské rady Collinovi jak má pozvat dívku na rande, což bylo přinejmenším komické. Collin (mimochodem naprosto zamilovaný do čehokoliv spojeného s Disney) se s námi později rozdělil o jeho „dojemný“ příběh o dece, kterou si vysloužil za boty sesbírané v Disney Worldu a kterou následně daroval jeho přítelkyni, která se s ním v pátek rozešla. Jeho příběh zakončil opravdu překvapivým „Takže teď nemám s kym jít na prom a ty, Emily jsi moje jediná kamarádka, půjdeš se mnou?“. Emily se samozřejmě začervenala a řekla, že se bude muset zeptat doma. V pondělí mi Aubrie napsala, že Collinova partnerka bude nakonec ona sama, jelikož Emily máma jí nepustí. Tak jako tak, nakupovat šaty půjdeme všechny společně.
V neděli ráno jsme se opět sešli v místnosti, kde naše komise zasedala a tři hodiny různě rozebírali předešlé tři dny. Mimo jiné jsme se dostali k tomu, kdo nás vychovával a jak jsou jesle a mateřské školy důležité. Jedna dívka se přihlásila a řekla „já jsem byla vychována dvěma matkami“ atd. Opravdu si vážím toho, s jakou přirozeností to řekla, díky čemuž mě ani nenapadlo nad tím nějak hlouběji přemýšlet. Po obědě nás čekala úplně poslední část programu – závěrečný ceremoniál. Organizátorka pronesla na úvod pár slov a rychle se přesunula k vyhlášení výsledků. Z celkového počtu 41 delegátů jsme vyhráli 14 ocenění, což se nemusí na první pohled zdát vůbec špatné, ale nás to příliš nepotěšilo. RMC byla jediná konference v letošním školním roce, kde jsme jako škola nevyhráli.
V pondělí jsme se jako chodící ospalci všichni vydali do školy, kde na nás čekaly novinky. Z důvodu výhružky bombového atentátu jsou na každém patře otevřeny jen jedny záchody pro každé pohlaví (jedny záchody na 400 dětí) a přede dveřmi sedí ochranka s papírem, na který musí každý student napsat své jméno, číslo školního průkazu a čas příchodu.
Přestože je MUN už skoro ukončeno, stále nás čekají volby nových vedoucích na příští rok, večeře maturantů, které se mohu zúčastnit a banket. Musím přiznat, že čas tu začíná ubíhat čím dál tím rychleji a někteří z nás exchange studentů už začínají létat domů. V sobotu jdu na rozlučkovou party exchange studentky z Arménie a potom už to bude ubíhat jen a jen rychleji.

„Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“

2010-04-10T00:59:00.004-04:00

Na napsání dalšího článku jsem se jako vždy připravovala už týdny dopředu a právě když jsem se chystala vše přepsat do notebooku, narazila jsem na námět, který předčil všechna má plánovaná témata – banket školního klubu Amnesty International. Na úvod se vám pokusím stručně popsat o čem tento školní klub je a jak jsem se o něm dozvěděla.
Amnesty International je školní klub bojující za lidská práva v čele s presidentem Willem Beals, který je zároveň členem vedení klubu Franklin High School Model United Nations. Přestože je Amnesty International studenty vedený klub, na veškeré dění dohlíží dle školních pravidel učitelka sociálních věd Tovey-Rider. S paní Tovay-Rider jsem se měla možnost setkat ještě před mým samotným zapojením do Amnesty při mé prezentaci o sametové revoluci v její třídě „Světové problémy“, které bohužel nejsem členem, jelikož jako exchange student musím studovat předmět „Americká historie“ a každý student má právo jen na jednu hodinu historie ročně. O Amnesty International jsem se dozvěděla na jednom z prvních srazů MUN a jako správný zvědavý exchange student jsem vyrazila na první schůzi. Amnesty se schází každý čtvrtek po skončení vyučování v učebně Tovay-Rider. Přestože jsem byla kvůli každodenním plaveckým tréninkům nucena své členství na čas přerušit na tento neskutečně užitečný klub jsem nezanevřela (a oni nezanevřeli na mě) a při mé první příležitosti jsem se znovu začala ukazovat na schůzích.
Paní Tovay-Rider a vedení Amnesty International jsou v elektronickém spojení s členy té „opravdové“ organizace Amnesty International, od kterých dostáváme různé dokumenty jako například tzv. „Urgentní jednání“. Cílem těchto dokumentů je získat v co nejkratším čase co největší pozornost veřejnosti a s její přispěním (podepisování dopisů, šíření informací…) pomoci oběti, jejíž lidská práva jsou omezována. Na našich schůzích si většinou na úvod řekneme, co je nového, jestli nám Amnesty International zasalo nějaké Urgentní jednání a pokud ne, věnujeme se některým z našich dlouhodobějších projektů. V poslední době to byla zejména příprava našeho banketu s názvem „Vyjádři svůj názor!“, plánovaný měsíce dopředu.
I přes naše dlouhodobé plánování se v jeho načasování našel problém. Městský spolek nazvaný „Rada mládeže“ se rozhodl uspořádat slavnostní večer přesně ve stejný den, a tak jsme si nedělali přehnané představy o počtu účastníků našeho banketu. I přes jednu velikou výhodu a to cenu naší akce (vstup zdarma oproti pěti dolarům za slavostní večer Rady mládeže) se počet účastníků nepřehoupl přes třicítku.
Jak jsem již výše zmínila téma banketu bylo vyjádření vlastního názoru. K tomuto námětu nás přivedl dokument zveřejněný na webu Amnesty International o politických vězních v Barmě a konkrétně vítezce Nobelovy ceny míru z roku 1991 Aung San Suu Kyi. Barma namísto osvobozování politických vězňů schvaluje nesmyslné zákony jako „Muž ženatý/žena vdaná za příslušníka cizího státu nemá právo kandidovat při volbách“ a pokračuje v uvězňování a mnohokrát i týrání lidí, kteří pokojně bojovali za svá práva. Aung San Suu Ky provázel opravdu tragický život. Její otec, premiér Barmské vlády, byl zavražden když byly Aung pouhé dva roky a samotná Aung byla celkem třikrát odsouzena k domácímu vězení po celkovou dobu přibližně patnácti let a to vše jen kvůli snaze o demokratické vedení státu a dodržování lidských práv.
Abychom návštěvníky něčím nalákali, rozhodli jsme se servírovat hlavní chod, deserty, nápoje a oslovit ostatní školní kluby s žádostí o vystoupení. I přes nešťastné načasování se nám podařilo získat dostatek vystupujících na zaplnění tříhodinového programu. Začátek byl naplánován na šestou hodinu, ovšem jak tomu tak bývá lidé se courali až do půl sedmé, a tak jsme úvod o půl hodinu odloužili. Ve volném čase jsme připravili občerstvení a rozprostřeli po stolech informační letáky.
Úvodního slova se ujal president Will, vícepresidentka Daniela a dva další členové. Společnými silami vysvětlili čemu se jako klub věnujeme, jeho stručnou historii a hlavně program dnešního večera. Po úvodu přišla na řadu první vystupující Alyea, která sloučila tři různé básně spojené s vyjadřováním vlastního názoru a s nadšením je přednesla. Na Alyino mluvené slovo navázalo pět členů klubu African Island United s jejich africkým tancem. Před sedmou hodinou dorazil rapper Osa, který však potřeboval několik minut na přípravu reproduktorů a DJ pultu, a tak se Daniela ujala mikrofonu a přečetla profil jednoho z bojovníků za lidská práva, jehož životní příběh jí zaujal a ona mu tak chtěla vzdát hold.
S Osou jsem se seznámila při mé první hodině tance spojenou s hodinou dramatu, kde si mě vybral za partnera pro naší první aktivitu – představování našeho partnera zbytku třídy. Upřímně řečeno Osu jako rappera jsem popisovala s mírným despektem, čehož zpětně lituji. Osovo vystoupení nejen předčilo má očekávání, ale dokonce bych si ho ráda poslechla znovu. Jeho přednes byl kultivovaný a bez jakýchkoliv vulgárních slov.
V sedm hodin a deset minut přišlo na řadu jídlo. K nabídce byly zapečené těstoviny, zeleninové i masové lasagne, kuřecí stehýnka a rýže. Z desertů to byly dobroty, které jsem pekla celé čtvrteční odpoledne - sušenky, vanilkové a čokoládové dortíky, štrůdl a cheesecake. Všichni návštěvníci a obzvláště Willova maminka vychovaná na jablečné farmě se zamilovali do mého štrůdlu a cheesecake zmizel dříve než jsem ho stačila položit na stůl.
Přibližně po hodině hodování jsme se vrátili zpět k programu, tentokrát byl na řadě nejdůležitější host večera, student posledního ročníku Rutgers univerzity Ghalib Mahmoud. Ghalib je momentálně kromě studií politologie na praxi u United Nations, což je snem nejspíš každého člena MUN. Ghalib navštívil mimo jiné devět uprchlických táboru a spolupracoval s Amnesty International a Světovou zdravotnickou organizací (WHO), se kterou pojede na velkou srpnovou konferenci v Austrálii. To, co v životě zatím dokázal je opravdu obdivuhodné a já jsem vděčná, že jsem mohla někoho takového potkat.
Na závěr večera jsme si připravili malou satirickou scénku simulující politickou situaci v zemích jako je právě Barma. Daniela představující vojenského utiskovatele postupně zatkla všechny „ohrožovatele státní politiky“, kteří debatovali o možných mírových reformách vlády. Na scénku navazovala krátká diskuze o jiných možnostech vyřešení takové situace. Přesně v devět hodin jsme celý banket uzavřeli slavnostním ceremoniálem, kde jsme předali Willovi plakát nakreslený na počest tohoto banketu s malými vzkazy od všech členů. Srolovaný plakát převázaný stužkou, kterou jsem náhodou přidělala víko od jednoho z dortů a atmosféra končícího posledního roku střední školy přivedla Willa, jeho maminku a Danielu k slzám. Já jsem k nim taky neměla daleko, ale udržela jsem se.
Atmosféra celého banketu byla komorní a jak řekl Will na začátku „Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“ Večery jako byl ten dnešní dokazují jak důležitý tenhle rok je a i přes to všechno, co se mi na spojených státech nelíbí, schopnost sejít a upřímně se bavit u debatování důležitých témat američanům nikdo nevezme.

Jaro je tu, lidí šílí!

2010-03-23T21:14:00.002-04:00

První změna ročních období roku 2010 byla v New Jersey opravdu velkolepá, přišly totiž povodně. Vše začalo silnými dešti a prudkým větrem v pátek 12. března. Toho večera naplánovala dcera pastora Michelle dívčí večer v podobě večeře v restauraci Applebees a následovně sledování filmu v jejím sklepě. Po večeři a hodinovém povídání se nás šest přesunulo ve dvou autech do obchodu s potravinami Stop and Shop, kde jsme do košíku naházely všechno, co ke správnému sledování filmu patří. Zmrzliny tisíce druhů, polevy, kornouty na zmrzliny a nezbytný popcorn. Michelle vybrala film Znovu sedmnáct, který rodhodně předčil má očekávání (ovlivněná předsudky vůči Zacu Efronovi). Po cestě domů začal meteorology předpovídaný déšť a my byly rády, že jsme doma, navíc s celým víkendem před námi. Během soboty se nám na zahradě vytvořila scenérie připomínající pohled na rybník z kuchyňského okna mojí babičky, jen s rozdílem, že na naší americké zahradě nemá rybík co dělat. K večeru se z venku ozval příšerný zvuk, který jsme přisoudili staré šňůře natažené přes celou zahradu. V neděli ráno jsme však zjistili, že jsme se pekelně mýlili. Ohromnou ránu zavinil strom padající na sousední dům. Ještě než jsme nasedly do auta, bylo nám jasné, že cesta do kostela nebude jen tak. Abychom se dostaly na dálnici vedoucí k našemu kostelu, musíme jet po silnici kopírující řeku vedoucí naším městem. Řeka a souběžně vedoucí uměle vybudovaný kanál vytvořily jednu širokou, divoce se valící řeku, rozlévající se po celém okolí. Na silnici vedoucí k naší dálnici jsme narazily na tři neprůjezdná, totálně zatopená místa a několik aut, ze kterých byla vidět jen střecha. Po příjezdu do kostela jsem vystřídala pastora a jeho ženu ve vytírání podlahy, a tak jsme mohli servírovat kávu a deserty jako každou jinou neděli v přízemí. V pondělí v půl šesté ráno nás probudil telefonát od školy o zrušení pondělního vyučování z důvodu výpadků elektřiny a částečného zatopení školy. Do úterý povodně přešly a celé město mohlo zase začít normálně fungovat.
Namísto navrácení studeného počasí nám povodně přinesly jarní teploty a odnesly vrstvy oblečení. Škola se začila plnit žabkami, sandály, kraťásky, minisukněmi a šaty a náš sklep zimními bundami a huculemi. Rána jsou sice stále chladná, ale ze školy všichni vycházíme jen v tílkách a se slunečními brýlemi. Díky teplým večerům jsem mohla začít znovu běhat a užívat si slníčko nejen pohledem z okna.
Spolu se zimou jsme v uplynulém týdnu zakočnili i zimní sportovní sezónu. Ve čtvrtek naši tři plavečtí trenéři zorganizovali slavnostní večer pro studenty a jejich rodiče ve školní jídelně. Během večera jsme zhlédli dvacetiminutovou prezentaci s našimi fotkami, pochutnali si na desertech a hlavně dostali naše certifikáty, trička a objednané fotky. Z obavy, že žádný jiný sport by mě nebavil, tak jako plavání, jsem se rozhodla sportovat sama, kdykoliv si najdu čas.

PHILMUN 2010

2010-03-03T09:17:00.002-05:00

Po třech měsících usilovné přípravy to konečně přišlo. Byla středa 24. února, večer před plánovaným odjezdem na konferenci Model United Nations ve Philadelphii, a mě čekal poslední meeting, na kterém jsem se měla dozvědět všechny důležité předodjezdové informace. Ve škole každý mluvil o očekávané sněhové bouři a mě se hlavou začaly honit myšlenky, jestli vůbec odjedeme. Strachování mi v zápětí vyřešil telefonát ze školy, oznamující předčasný odjezd ještě ten samý den. Po prvotním šoku jsem se musela uklidnit, osprchovat, bleskově se sbalit a nakonec jsem měla radost, že si Philadelphii užiji déle, než jsem původně očkávala.
Komunikace mezi členy MUN proběhla na jedničku a v osm hodin už jsme seděli v autobusech směrem Philadelphie. Po necelých dvou hodinách jsme se ubytovali v hotelu Holiday Inn a začali si užívat volný večer. Já jsem se po předchozí domluvě ubytovala s Lindsey, Jacque a Jaynou, s tím že manželskou postel jsem sdílela s kamarádkou z plavání Lindsey. Večer jsme strávily holčičím tlacháním a rozebíráním, co nás další den čeká.
Ve čtvrtek jsme se s Lindsey probudily chvilku po sedmé a znuděně čekaly na ostatní, kteří by s námi vyrazili na snídani. Kolem deváté hodiny se konečně dalších sedm lidí připravilo a my vyrazili do recepční doporučeného dineru „Sněhurka“. K snídani jsem si objednala bagel a můj milovaný čaj, který mé americké kamarády přivedl k úsměvu říkajícím „Jak evropské.“. Z dineru jsme se vydali na procházku náhodnými ulicemi, které nás dovedly až na populární South street. Zpět do hotelu jsme se dostali po více než čtyřech hodinách a vedoucí G („dží“) nás hned svolal na úvodní sraz. Na začátek nás pochválil, jak skvěle jsme zvládli narychlo změněný odjezd a rozdal nám jmenovky, které jsme museli nosit po celou dobu konference. Po srazu jsme se všichni začali pomalu strojit do slavnostního oblečení a uspořádávat plány s debatními partnery. Po nekonečných dvou hodinách úvodního ceremoniálu jsem se s mým debatním partnerem Davidem přesunula do naší debatní místnosti Betsy Ross 1. K lepšímu pochopení našeho prvního zasedání naší komise vám popíši co samotné konferenci předcházelo.
Na lednovém konkurzu na téma FARC = revoluční ozbrojené síly Kolumbie každý delegát sdělil vedoucím MUN partnera a komisi kterou preferují. Na výběr bylo osm komisí (které z obavy z nepřesného překladu vyjmenuji raději v angličtině) a skoro pod každou z nich spadala dvě témata
• Disarmament and International Security A
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Disarmament and International Security B
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Historic Security Council
o Téma č.1: Palestina
• League of Arab States
o Téma č.1: Izrael
o Téma č.2: Libanon
• Legal Committee
o Téma č.1: Práva médií
o Téma č.2: Práva minorit
• UNESCO
o Téma č.1: Urbanizace
o Téma č.2: Ženy ve vyšším vzdělávání
• United Nations Development Programme
o Téma č.1: Práva na vodu
o Téma č.2: Zesílení vlády na Středním východě
• United Nations High Commission for Refugees
o Téma č.1: Zdraví v uprchlických táborech
o Téma č.2: Repatriace uprchlíků
• World Bank
o Téma č.1: Důsledky ekonomické krize
Jak jste již možná z výše vyjmenovaných témat vytušili, celý PHILMUN byl koncentrovaný na problémy středního východu. Franklin High School dostala tři země, které budou její delegáti reprezentovat. Shodou okolností se na seznamu kromě Kostariky a Jordánska obejvila i Česká republika. Delegáti na konferenci reprezentují politiku země jím přidělenou, což může například při reprezentaci Severní Korey být naprosto proti jejich vlastním názorům. Mým partnerem byl zvolen jeden z vedoucích MUN a zároveň můj kamarád David, naší komisí byl DiSec A a zemí, kterou jsme reprezentovali smaozřejmě Česká republika. Přibližně měsíc před konferencí jsme dostali přístupové heslo na stránku naší komise, odkuď jsme si stáhli dva dokumenty popisující naše témata a dali se do pátrání po informacích, na základě kterých jsme museli nejdéle týden před konferencí nahrát náš dokument s názorem státu, který reprezentujeme, a návrhy na vyřešení problému. Bez nahrání dokumentu se delegace nemůže ucházet o ocenění a přestože vítězství není hlavním účelem konference, kladné ohodnocení vždy potěší. S mým partnerem Davidem jsme si práci spravedlivě rozdělili a já se chopila zdánlivě jednoduššímu Nárustu terorismu. Jelikož cílem celé konference je dojít alespoň k jedné odhlasované rezoluci, součástí příprav je přečtení dokumentů nahraných od ostatních zemí. Přečtení dokumentů evropských delegací (Dánsko, Itálie) mi díky jejich směšně krátké délce a postrádání jakéhokoliv řešení zvedlo chybějící debatní seběvědomí. Na stránce naší komise jsme si zároveň mohli prohlédnout profil našeho předsedy, který se s Davidem setkal už na některé z jeho předchozích konferencí.
Hned při otevření dvěři do Betsy Ross 1. se na mě vrhl dav lidí a začal se představovat jmény země, kterou reprezentují. Zároveň každý vyzvídal, které z témat by Česká republika ráda debatovala jako první. Z důvodu spožděného zveřejnění informací o Zabezpečení hranic každý očekával, že prvním tématem na řadě bude Nárust terorismu, tedy téma, které mi bylo bližší. Náš předseda Ian (Íjen) Liberty nám nekompromisně rozdal dokmenty, které jsme napsali na téma Zabezpečení hranic a my prostě neměli navýběr. Před samotným zahájením debaty nám rozdal cedule s názvem naší země, kterou jsme se po celou dobu debaty hlásili.
Debata se zahajuje pokynem kteréhokoliv z debatujících k otevření seznamu řečníků s časem na mluvení obvykle minutou a půl. Navrhovatel je přidán na seznam a všichni ostatní delegáti automaticky vystřelí cedule do vzduchu, protože čím dříve se delegát dostane ke slovu, tím dříve si ho předseda všimne. Předtím než se delegáti, kteří jsou na řadě dostanou ke slovu, předseda se zeptá jak chtějí naložit se svým časem. Možnosti jsou tři:
1. to the points = ostatní delegáti pokládají otázky
2. to the chair = předseda smaže zbávající čas a delegáti se hned poté, co domluví, usadí
3. to another country = poté, co delegáti domluví si vezme řeč jiná země
Naši vedoucí mě vždy učili, že jedinou správnou odpovědí je č.1, tedy nechat ostatní delegáty položit vám otázky. Nechat předsedu smazat váš čas, ukazuje váš strach a věnování vašeho času jiné zemi, ukazuje zbytečně moc respektu. Pokud si mluvčí nechá čas na otázky, země toužící položit otázku zdvihne svou ceduli a čekají, dokud je předseda nevyvolá. Držení cedule nahoru v době, kdy někdo jiný mluví je vrcholně neslušné. Položení otázky předchází několik fromálních vět:
o předseda k tázajícícmu: Co potřebujete?
o Tázající k předsedovi: Mám otázku k mluvčímu.
o Předseda k otázanému: Mluvčí přijímáte?
o Otázaný: Ano (Ne je nepřístupné a po třech ne vás předseda pošle sednout)
o Tázající: Položí stručně otázku a posadí se a čas na odpověď se začíná odpočítávat.
Pokud tázající potřebuje stručný úvod musí o něj předsedu požádat. Ideální otázka je ta, na kterou se nedá odpovědět ano/ne. Když mluvčímu zbývá posledních deset sekund předseda tiše poklepe na znamení kladívkem a při vypršení času poklepe hlasitěji.
Pokud jsou delegáti unaveni posloucháním dlouhých proslovů nabízejí se jim požádat o jednu ze dvou možností: Schůze vedená, či nevedená předsedou. Shůze vedená předsedou většinou trvá pět minut se třiceti sekundami pro každou delegaci. Pro vedenou schůzi se nezakládá seznam mluvčích, delegáti se jednoduše hlásí. Schůze nevedená předsedou obvykle trvá od pěti do deseti minut a využívá se ke konverzaci s ostatními zeměmi, jedení, pití, využítí toalety, či pracování na psaní rezolucí. Naše zasedání obvykle trvala tři a půl hodiny a měli jsme jich celkově sedm (jedno ve čtvrtek, tři v pátek, dvě v sobotu, a jedno společné s DiSec B v neděli).
Během našeho úvodního proslovu na čtvrtečním zasedání jsem řekla několik vět v češtině, které David následovně přeložil. Bohužel jsem neměla odvahu mluvit o blbostech, a tak jsem se zbytečně stresovala s vymýšlením smysluplných vět v češtině, odpovídajících Davidovu následovnému překladu. Ve výsledku jsem z nervozity opakovala jednu a tu samou větu dokola, jen s přeházeným slovosledem. Člověk by řekl, že mluvení v jeho rodném jazyce bude nejpohodlenější, ale pokud mluvíte před lidmi, kteří vám nerozumí a navíc s vámi víceméně soupeří, tak byste raději mluvili v jejich jazyce. Na závěr mi Davidovi nezbyl žádný čas pro mě, a tak jsem zanechala dojem, že mluvím jen česky (kterého jsem se naštěstí brzy zbavila při předsedou řízené schůzi a pokládání otázek).
V pátek nás čekal nejnáročnější den. První dvě zasedání jsme se ještě stále věnovali Zabezpečení hranic a hlasování o rezoluci. Během psaní rezoluce nás navštívila falešná uprchlice údajně z Afgánistánu, která nám měla pomoci vtělit se do pocitů pravého uprchlíka.
Naší rezoluci jsme založili více na zlepšení životních podmínek v jednotlivých zemích (vzdělávání, zdravotnictví…) než na samotném hlídání hranic. Hlavním rozdílem mezi jednotlivými rezolucemi bylo (ne)podporování využití biometrickýcch pasů. Naše skupina byla jednoznačně proti, jelikož dle našeho názoru je rozumější investovat peníze do zlepšení životní úrovně než do hlídání hranic a s nimi spojených dokumentů.
Při třetím pátečním zasedání jsme začali mluvit o Nárustu terorismu. Přestože jsem toto téma původně preferovala, když přišlo k samotnému debatování nevěděla jsem co říct. Náladu mi ještě zhoršilo nedorozumění s Davidem, jestli jsme pro, či proti univerzální definici terorismu navržené v Rezoluci 1566 z roku 2004. Jelikož jsou obě temata vzájemně propojena debata se motala opět kolem vzdělávání a eliminace extrémistických škol Mandrasas. Při psaní rezoluce jsme se spojili s Jordánskem a Kostarikou z naší školy a Indonésií a Pákistánem. Z nedostatku času jsme byli donuceni spojit naší rezoluci s dalšími zeměmi jako Francie a Burundi. Díky tomuto spojení byla naše rezoluce schválena jako jediná a nám nezbývalo nic jiného než jen čekat na rozhodnutí předsedy, která že země se neodchylovala od její politiky a tím pádem byla v debatování nejlepší.
Pokud jsme zrovna nedebatovali, zaplétala jsem kamarádkam cop, nebo jsme vyrazili na rychlý oběd v nedalekém obchodním centru. Po hlasování o rezolucích na naše druhé téma se celá delegace naší školy sebrala a vyrazila na procházku na South street, kde jsem si dala můj první typický cheesestake.
V neděli ráno nás čekalo poslední zasedání, kde jsme si společně s DiSec B a oběma předsedy shrnuli uplynulé tři dny. Ze zasedání jsme s holkama vyrazily na rychlý oběd v nedaleké pizzerii a bleskově se celé nervózní vrátily do místnosti, kde se konal závěrečný ceremoniál. Po krátkém proslovu jedné z organizátorek a zároveň sestry jedné z vedoucích MUN na naší škole jsme se přesunuli k rozdávání ocenění. První na řadu přišel náš DiSec A. Poté co moje a Davidovo jméno nebylo vyřčeno při čtrvtém, třetím, ani druhém místě, začala jsem být nervózní, jestli vůbec něco dostaneme. Naštěstí se Davidovo očekávání naplnilo a my opravdu uslyšeli naše jména (tedy spíše jen jeho, protože moje bylo na řadě až druhé a to už jsem se přestala koncentrovat). Kromě naší ceny za nejlepší delegaci naše škola vyhrála další čtyři nejlepší delegace, dvě druhá místa, dvě třetí místa, dvě čtvrtá místa a hlavně trofej za nejlepší školní delegaci. Vzhledem k tomu, že to byla má první konference si neuvědomuji, jakého úspěchu jsme dosáhli a že jsem oprvadu první v naší škole, kdo vyhrál svojí první konferenci. Jedním z kritérií k vyhrání prvního místa je rovnocennost partnerů, což bylo v případě mě a třemi roky debatování zkušeného Davida opravdu výzva.
Upřímně řečeno když mi při mém prvním srazu Model United Nations v září bylo řečeno, že budu muset debatovat, byla jsem si naprosto jistá, že k tomu mě nikdo v žádném případě nedokope. Nyní, po sedmi měsících ve Spojených státech jsem nejen debatovala, ale i dokázala, že nebýt rodilý Američan může být v případě debatování mezinárodní politiky spíše výhoda.

Prázdniny

2010-02-17T17:59:00.002-05:00

Příjemných pět dní volna se nám díky středeční sněhové vánici (rozuměj 50 cm sněhu) prodloužilo na celých šest dní nicnedělání. Telefonát ze školy o zrušení středečního vyučování jsme obdrželi už v úterý večer, takže jsme ve středu mohli vylehávat v posteli jak dlouho se nám zachtělo. Já, zvyklá na brzké vstávání, jsem se nevydržela válet déle než do půl osmé, a tak jsem raději vstala a šla odhazovat sníh. Po hodině a půl jsem měla hotovo, a mohla jsem na rozdíl od sousedů, kteří začali později, zalézt zpět do tepla. Původní plán na středeční večer – benefiční večeře pro oběti zemětřesení na Haiti v jídelně Franklin High School (100% z ceny vstupenky, 7 dolarů, jde na konto UNICEF) byl z důvodu nepřízně počasí odložen na 23. února a já místo slavnostního hodování strávila večer odhrabáváním sněhu. Pokud jsem ve středu zrovna nepracovala venku, věnovala jsem se psaní práce na kvapem se blížící konferenci ve Philadelphii.
Ve čtvrtek se počasí k radosti Američanů, odmítajících řídit, když sněží, umoudřilo a my, poté co jsem znovu odházela sníh z příjezdové cesty a aut, mohly vyrazit za Roseanninou neteří Sierrou do nemocnice. Sierra trpí neléčitelnou chorobou, kvůli které je už pět let upoutaná na invalidní vozík. Před několika dny si navíc při sprchování zlomila nohu a sádra jí neumožňuje sedět na jejím elektrickém vozíku, a tak musí zůstat v nemocnici celých 6 týdnů, dokud jí sádru nesundají. Po cestě domů jsme se stavily ve Walmartu zkouknout valentýnské zboží a večer strávily nad fotkami Roseanne z mládí.
V pátek jsme měly tak jako každý měsíc sraz s Roseanninými sestřenicemi v pizzerii, tentokrát s balónky a čelenkou s nápisem Happy Birthday pro Roseanne, k jejím pondělním narozeninám. Roseanniny sestřenice, typické postarší dámy popíjející vínko, mě příjemně překvapily, když při konverzaci o jídle použily slovo palačinka. Později jsem se dozvěděla, že předci jedné z nich byli ze Slovenska. Poté, co si Roseanne vychválila mé pečení a avření, pozvaly mě na začátek června na opekání buřtů a smažení palačinek. Po příjezdu domů jsem zkoukla část úvodního ceremoniálu ZOH ve Vancouveru a vrhla se do pečení štrůdlu na víkendový sraz exchange studentů. Těsto se mi kupodivu povedlo vyválet tak dobře, že jsem z minima surovin upekla celé čtyři veliké štrůdly. Bohužel jsem se kvůli pečení nedostala do postele před 1 hodinou ránní.
V sobotu ráno mě Roseanne odvezla na sraz s AYUSA koordinátorkou Pam, která mě a tři další studentky (Soukaina – Maroko, Yara – Libanon a Mariam – Arménie) a její dvanáctiletou dceru Victorii odvezla k hlavní koordinátorce Debbie. Tam už byli zbývající studenti (Debbiiny studentky (Iisa – Finsko, Nado – Libanon), Rafid – Bangladéš, Jonas a Lea – Německo a Monique – Brazílie). Jelikož jsem několik týdnů před naším srazem požádala pomocí emailu Debbie, jestli by mohla studentům napsat, aby připravili jejich typické národní jídlo, Debbiina kuchyň byla plná všemožných dobrůtek. Pochutnali jsme si na německých schnitzelech a dortu s pudinkem, českém štrůdlu, arménským jablkovým koláčem, finském desertu Pulla, bangladéšském desertu a libanonském salátu a placičkami se sezamem. V neděli jsem navíc s Iisou usmažila česko-finské palačinky. Přestože jsme použily stejné těsto, výsledky byly naprosto odlišné (oba samozřejmě stejně chutné :).
V průběhu víkendového srazu jsme probrali vše možné i nemožné. Debbie se nás víceméně snažila připravit na blížící se odjezd, což zahrunuje sepsání seznamu věcí, které si chceme nakoupit a míst, které bychom rádi navštívili, zjištění podmínek našich aerolinek ohledně limitů váhy a rozměrů převážených zavazadel a nepříliš překvapivě shození případných kil navíc. U tohoto posledního bodu bych se vzhledem k frekvenci předodjezdových otázek typu „Jak asi budu po příjezdu vypadat?“ ráda pozastavila. Nevím, zdali se v Libanonu jí extrémně zdravě, každopádně americká nepříliš zdravá strava ovlivnila nejvíce studentky z Libanonu (a jednu Němku). Zmíněné studentky společně s Debbie to berou naštěstí s nadhledem a věří, že to hned po příjezdu a návratu k běžným stravovacím návykům shodí raz dva.
V neděli, na svátek Svatého Valentýna a Čínský Nový rok se u Debbie v domě stavil přítel finské studentky Iisy Steve. Někteří z vás teď možná kroutí nevěřícně hlavou, jaktože tu studenti randí, přestože je to proti pravidlům exchange programu. Já k tomu bohužel nemám konkrétní odpověď, zřejmě záleží na jednotlivých studentech, rodinách a vztahu mezi nimi. Tak jako já si domu odvezu spoustu zážitků, nových zkušeností ( a ano, také oblečení) Iisa se v červnu vrací do Finska i se Stevem, který letos maturuje. Jak se říká, „Láska hory přenáší“, tak proč ne i oceán?
V neděli večer jsem se po předchozí domluvě s Roseanne sbalila a vyrazila s Pam a jejími studentkami k ní domů. K večeři mi Soukie připravila tradiční marocký mátový čaj s medem (jako od maminky) a po zhlédnutí americké verze reality show Trosečník jsem se ve sklepě vybaveném lépe než leckterý obývací pokoj uložila s Mariam ke spánku.
Budík mě v pondělí vzbudil už v 6 hodin ráno, čekal mě totiž dlouhý den v New York City. V sedm jsem já se sSoukie, Mariam a Chiarou z Itálie nasedla do auta a Pam manžel Joe nás po cestě na Wall Street, kde pracuje, vysadil na Union square. V osm hodin ráno jsme zalezly do nejbližší restaurace, sluply bagel a vyrazily vstříc New Yorským obchodům. Ty však k našemu zklamání otevíraly až v 9 hodin, a tak jsme se odebraly do nedalekého Starbucks. Přesně v devět jsme naběhly do našeho oblíbeného obchodu Forever 21, odkud jsme se nedostaly dříve než v půl jedenácté. Z Union square jsme se napojily na slavnou Broadway, která nás dovedla až na Times Square. Z Times Square jsme se nedopatřením napojily místo zpět na Broadway na 7. avenue, po které jsme došly skoro až k Central Park. Naprosto vyřízené jsme zalezly do přecpaného McDonaldu, kde se holky najedly a já si přinesla pizzu ze sousedního Sbarro. Před zpáteční cestou jsme zavolaly Joe, který nám bohužel oznámil, že odjíždí dříve a my musíme domů autobusem. Vystresované změnou plánu jsme se pomalu začaly přesouvat z křižovatky 38. street a 5. avenue na roh 8. avenue a 42. street k autobusovému nádraží Port Authority. Tam jsme si po nekonečných dvaceti minutách hledání správné pokladny zakoupily za necelých 7 dolarů lístky zpět do Verony a odebraly se k nástupišti 410. V autobusu jsme všechny naprosto vyřízené po devíti hodinách chůze po NYC usnuly a probudily se až ve Veroně. Od autobusu jsme popošly ještě 15 minut k domu Pam, která mě hned vzápetí odvezla na sraz s Roseanne.
A na závěr malá rada pro ty z vás, kteří se do Spojených Států teprve chystáte. Nestrachujte se v jaké části Spojených Států, či v jaké rodině budete umístěni. Při rozhovoru s Debbie jsem dostala šanci nahlédnout do databáze studentů na příští rok, přístupné jen zaměstnancům AYUSA a vyslechla si její komentáře. Petonecionální hostielskou rodinu ovlivní každá maličkost vaší přihlášky a samozřejmě první věc, na kterou se rodina kouká je vaše fotka, takže rozhodně nezpomeňte na sympatický úsměv. Všeobecně bych doporučila příliš se nezmiňovat z jaké sociální vrstvy pocházíte, jelikož většina hostitelských rodin se obává poskytnout zázemí dětem z bohatých rodin, ze strachu, že by se jim nemuselo v rodině s (pod)průmernými příjmy líbit. Jak asi tušíte, každá rodina, škola, město i stát má svá pro a proti, takže nemá cenu přijíždět s hlavou plnou jak už špatných, či dobrých očekávání, protože realita může být naprosto odlišná a každému řeci vyhovuje něco jiného, nebo ne?

Konec poloeltí a zimní sezóny

2010-02-03T21:47:00.001-05:00

Přestože většinu mých článků píši v pondělí, tentokrát jsem se vzhledem ke zvolenému tématu rozhodla počkat do středy, tedy posledního dne prvního pololetí nebo jak se v americká škole říká „druhého známkovacího období/1. semestru“.
Tak jako v Čechách i v Americe se píší pololetní práce. Průběh tohoto testování se pravděpodobně liší školu od školy, já vám popíši to na Franklin High School ve městě Somerset, New Jersey, kde trávím svůj junior year (druhý ročník střední školy). Přestože oficiální psaní testů a s nimi spojený zkrácený rozvrh začal ve čtvrtek, já jsem si první polovinu mé pololetní práce z angličtiny odbyla už ve středu. Zadáním byla esej na téma:“Porovnej všechna manželství hlavní hrdinky.“ Spojené s knihou Their eyes were watching god, povinnou četbou ze začátku roku. Na pomoc jsme si mohli připravit pidikartičku s poznámkami, na kterou se mi kupodivu hravě vešlo vše, co jsem potřebovala.
Z rozhovorů spolužáků jsem pochytila, že každý se při testech chce cítit pohodlně, a tak jsem ve čtvrtek vyrazila do školy v typicky americkém modelu – legíny, hucule (UGGs) a velká mikina školního týmu (plavání). Překvapení se nekonalo, opravdu jsem do školy plné legín, tepláků a občas i pyžam zapadla. Ve čtvrtek byly studenti testováni z předmětů, které mají 1. a 5. hodinu a každému z nich byly věnovány dvě hodiny. Mým prvním předmětem byl Principles of business law a jako vždy jsme mohli používat učebnici a poznámky. Možná se teď ptáte, k čemu nám takové testování schopnosti listování učebnicí je a já musím přiznat, že tomu také nerozumím. Druhým testem bylo psaní článku v předmětu Journalism na základě shlédnutí úryvku z filmu o čarodějnictví ve městě Salem. Úkolem bylo vtělit se do pozice reportéra sedícího v soudní síni, dělat si poznámky, sepsat seznam lidí, se kterými bychom bývali udělali rozhovor a nakonec napsat článek. Ve 12 zabzučel školní zvonko-bzučák a já se vyjímečně vydala rovnou domů, jelikož plavecký trénink byl zrušen.
V pátek se proces písemek opakoval, jen předměty se obměnily. Mým prvním předmětem byla matematika – Precalculus. Američtí učitelé obvykle zůstávají jednou, či dvakrát v týdnu ve škole déle, čehož jsem v úterý a ve středu využila a zašla na opakování z matematiky, které mi, alespoň doufám, pomohlo při testu. Druhým předmětem byla americká historie, ke které jsme dostali dopředu 50 otázek a téma eseje. Náš učitel nakonec vybral otázek jen 8 a oznámkoval nejlepších 7. Paradoxně ani k jedné z 50 otázek se nevázala žádná data, což je na jednu stranu oproti českému dějepisu úleva, ale na stranu druhou by pár dat americkým dětem vůbec neuškodilo. Třeba by se potom neptali, jestli by Alexandr Veliký ta samá osobnost jako Alexandr Hamilton. Ve 12 mě a Maishu vyzvedla Roseanne, abych nemusela ve škole čekat až do 14:30, kdy nám odjížděl autobus na závody. Volné dvě hodiny jsme se rozhodly strávit návštěvou pastorovy ženy Debbie, žijící kousek od školy. Jen co jsme se v kuchyni usadily, Roseanne vyndala dva subway sendviče, které dostala zdarma za nasbírané subway body. Už už jsem se chtěla zakousnout do mého oblíbeného sendviče a Debbie vyjekla:“Roseanne, řekneš modlitbu ty nebo to mám udělat já?“. Musím přiznat, že už jsem si několikrát vyslechla modlitbu v Mc Donaldu, ale doma nad sendvičem v papíru jsem se ještě nemodlila a Roseanne zjevně také ne, protože vypadala přinejmenším překvapeně. Jak se říká – Jiný kraj, jiný mrav.
Zbytek dne jsem strávila na mých posledních velkých závodech, shodou okolností na tom samém místě, kde jsem sezónu započala. Vzhledem k velké účasti (10 škol) nemohl plavat každý, a tak jsem se pohodlně usadila na tribunu a sledovala ostatní. V tu chvíli ke mně přišla trenérka s informací, že chce, abych plavala štafetu 200 a navíc jako první plavec. Shlédnutí několik neúspěšných startů v podobě předčasného a trapného pádu do vody mě trochu znervóznilo, ale vše jsem nakonec zvládla a dokonce zaplavala nejlepší čas z naší čtveřice. Po šesti hodinách závodů jsme se v devět hodin večer konečně vydali zpět ke škole.
V sobotu mě Roseanne vzala na nákupy elegantního oblečení, které potřebuji na rychle se blížící PHILMUN – Model United Nations konferenci ve Philadelphii. Kalhoty jsem pořídila v akci 1+1 zdarma, avšak s jakýmkoliv zimním zbožím jako kabát, či kozačky jsem měla smůlu. Obchody jsou už plné plavek a letních šatů. Už teď vám mohu prozradit, že nadcházející sezónu to vypadá na námořnické barvy a vzory.
Jelikož mi na pondělí vyšly pololetky z tance, které jsem předvedla už minulý týden (minutová choreografie ve skupinkách) a oběd, zůstala jsem doma a do školy přišla až na 14. hodinu, abych odjela s ostatními na naše poslední závody. Plavala jsem klasicky štafetu 200, ale čas jsem si kvůli naprosto ledovému bazénu spíše zhoršila.
Od zítřka nám začíná druhé poloeltí, což pro některé studenty znamená změnu rozvrhu. Mně se změní jen Principles of business law na Applied business law a tělocvik v posledním čtvrtletí na Health class. Příští středu se půjdu podívat na sraz golfového klubu a uvidím, jestli by mi hraní stálo za každodenní tréninky a pozdní příchody domů. Zpětně mohu říci, že první polovina utekla poměrně rychle a já pomalu začínám odpočítávat zbývající týdny.

2010-01-25T22:01:00.000-05:00

Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.

Shakespearovský týden

2010-01-18T20:48:00.001-05:00

V uplynulém týdnu se mi definitivně potvrdila slova pracovníků Student Agency „Američtí studenti zůstávají ve škole i po vyučování a tráví tam většinu svého volného času.“. Kvůli zkouškám hry Romeo a Julie zpracovanou třídami Drama 4 a Dance intermediate jsem se od úterý do pátku ze školy nedostala dříve než v 18 hodin. To znamená celých 11 hodin hodin strávených ve škole.
Ve středu jsem po nacvičování zůstala na sraz mého oblíbeného klubu Model United Nations. Na tenhle jsem se obzvláště těšila, jelikož jsem se měla oficiálně dozvědět o mém úspěchu na konkurzu konaném o týden dříve. Před samotným srazem v jídelně si ke mně přisedla kamarádka Soloni (jedna z porotkyň) a rozpovídala se o mém výkonu na konkurzu. Prý kvůli mně vytvořila novou kategorii „roztomilost“ a dala mi 10 bodů z 10. Dokonce mě chtěla po mém proslovu obejmout, ale ostatní porotci, přestože jsou mými kamarády, by to asi neschvalovali. Já jsem se více než roztomile cítila vystresovaně. Svůj první proslov jsem si odbyla už dříve ve třídě Global issues na téma Sametová revoluce, nicméně tehdy o nic nešlo. Tentokrát můj pětiminutový proslov na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a 5 minut otázek rozhodovaly o mé účasti na únorové konferenci ve Philadelphii v sousední Pensylvánii.
Jak jste asi vytušili, konkurzem jsem prošla a na konci února (konkrétně 25. – 28.2.) se podívám do Philadelphie. Z celkové ceny konference (250 dolarů) se mi odečte 75 dolarů, tedy polovina částky, kterou jsem vybrala pomocí typicky americké sbírky. Prakticky každá americká domácnost je nepřetržitě vybavena sušenky Girl scouts. Ty jsou obvykle prodávány členkami dívčího skautu (či jejich rodiči) v jejich kostele či sousedství. Moje sbírka byla velice podobná, s jediným rozdílem, že se nejednalo o dívčí skaut, ale Model united nations. V nabídce byly malé čokoládičky, gumové bonbóny a různé druhy ořechů. Mně se podařilo prodat 25 kusů po 6 dolarech a 3 dolary z každého prodaného kusu se mi odečítají z ceny konference. Nyní mi zbývá pořádně prostudovat postoj České republiky (shodou okolností je jedna ze zemí, kterou zastupujeme je právě Česká republika) k ochraně hranic a růstu terorismu.
Ve čtvrtek se mi čekání po nácviku pěkně prodloužilo. Roseanne musela odvést Mika s infarktem do nemocnice, kde mu v sobotu voperovali kardiostimulátor. Od soboty jsme ho každý den navštěvovaly a zítra bychom ho snad mohly odvést zpět domů. Mike je naštěstí narozdíl od Roseanne pojištění. Kdyby nebyl, taková operace by ho vyšla na 600 000 korun a každý den v nemocnici na 40 000. Americký systém zdravotnictví je opravdu šílený, jsem ráda, že Roseanne netrpí ničím vážnějším než nachlazením.

Konečně jsme se dočkali

2010-01-11T21:50:00.002-05:00

Dění uplynulého týdne bylo z velké části ovlivněno čekáním. V pondělí 28.12. (den před odjezdem Rachel) mi z ničeho nic napsala koordinátorka pro AYUSA New Jersey Debbie. Nejdříve se zeptala, kdy Rachel odlítá, a když se dozvěděla, že hned následující den, zajímala se, jestli Roseanne s Mikem uvažují o dalším studentovi. Mike s Roseanne řekli jen:“ Proč ne?“, a tak nám Debbie prozradila, o co jde. Holandská stzdentka (adoptovaná z Tanzánie) Maisha má problémy s její host rodinou a hledá se pro ní nová host rodina. Maishy host táta zemřel těsně před jejím příjezdem, host máma pracuje od rána do večera a pokud už se s Maishou vidí, nezajímá se o ní. Maishu jsem si moc dobře pamatovala ze srpnového srazu exchange studentů, jelikož mi byla jako snowboardistka a tanečnice ze všech exchange studentů nejsympatičtější.
Aby mohl být student přestěhován, musí se vyřídit vše ve škole. Vzhledem k vánočním prázdninám jsme se vším museli počkat až do pondělí 4. ledna. Ve čtvrtek jsme měli všechny papíry podpesané a debbie mohla Maishe oznámit, kdy a kam se stěhuje. V pátek jsem jako každý den vyrazila do školy a Mike s Roseanne směr Rutheford vyzvednout jejich novou dceru. Z tréninku mě odvezl táta kamarádky Lindsey, já si dala sprchu a zrovna když jsem se zabalovala do ručníku mi zavolal Mike, ať jim jdu pomoci s kufry. Nasadila jsem tedy bleskově tepláky a mikinu a začala nosit Maishiny věci dovnitř. V rychlosti jsem Maishe ukázala, kde co je a vrátila se k přípravě na pasta party s plaveckým týmem.
Party se konala tradičně ve sklepě jednoho z členů. Zatímco většina týmu hrála nějakou hru s úchylnými úkoly, já, Lindsey a několik dalších jsme se věnovali hře Aples to Apples. Tato hra se skládá ze zelených kartiček s přídavnými jmény a červených s podtstnými jmény. Každý z hráčů dostane 7 červených kartiček a doprostřed se položí 1 kartička zelená. Všichni, kromě jednoho položí červenou kartičku s podstatným jménem, které se nejvíce hodí k přídavnému jménu na zelené kartičce uprostřed, slovem dolů. Hráč, který nepoložil žádnou kartičku, rozsoudí, která 2 slova se k sobě hodí nejvíce. Vítěz získává zelenou kartičku a stává se soudcem pro následující kolo. Cílem je získat 5 zelených kartiček.
V sobotu jsme si s Maishou a Roseanne udělaly dívčí den tvořený klasicky nákupy. Tentokrát jsem ovšem musela koukat po věcech potřebných pro hru Romeo a Julie (podprsenka bez ramínek, legíny…) , ve které v pátek a sobotu tančím. Na závěr nákupů jsme se zašly najíst do Friendly´s. Maisha našla v posledním soustě kousek plastu, a tak své jídlo po domluvě s manažerkou restaurace dostala zadarmo. Příjemný první den v Somerset, co říkáte?
V neděli jsme šly s Maishou poprvé do kostela, kde si zahrála na bubny, kytaru a piáno. V kostele nás vyzvednul Mike a společně jsme jeli do jeho kostela, kde oddával jeho kamaráda, se kterým pracoval jako pastor ve vězení. Obřadu se účastnili jen nevěsta se ženichem, ženichovy děti (dcera a syn) a 2 nejbližší kamarádi. Já jsem celý obřad trapně probrečela, i přestože jsem nevěstu s eženichem nidky předtím neviděla. Obzvlášť dojemná byla ta část, kde si novomanželé navzájem vyznávali lásku.
Po obřadu nás všechny pozvali na večeři. Já jsem si objednala kalamáry s pestem a ořechy. Více než 200 let stará retaurace měla jednu z nekrásnějších koupelen, jakou jsem kdy viděla, a tak jsem se musela s Maishou smaozřejmě vyfotit.
Zítra nás s Maishou čeká první společný den ve škole a navíc dvě společné hodiny – oběd a tělocvík. Zítřkem mi zároveň začíná odpolední příáprava Roema a Julie, kvůli které zmeškám troje plavecké závody.

Poslední dny s Aram

2009-12-29T15:28:00.009-05:00

Poté, co jsem včera odstrojila stromeček, mohu už definitivně říci, že jsou Vánoce za námi. Sníh slezl s přívalovými dešti 25.12. večer a tím opadly i ty poslední zbytky vánoční atmosféry.
Štědrý den jsem s Roseanne načala tradičními nákupy na poslední chvíli v K-martu. Roseanne koupila Mikovi košili s kravatou a ladící vestou a já za mě a Rachel dva svetry. Také jsem si konečně koupila diář na příští rok, který začíná být jako obvykle plný. Namátkou mě čeká ve středu 6. ledna konkurs na Model united nations konferenci ve Philadelphii, která se bude konat v datech 25. – 28. února. Konkurs se skládá z pětiminutového proslovu na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a případná řešení tamní situace a pět minut otázek od poroty složené z vedoucích a několik starších členů MUN a pár učitelů. Z důvodu poměrně vysoké ceny ubytování nám MUN klub poskytl katalog se sladkostmi, které můžeme za 6 dolarů prodávat a za každou se nám odečtou 3 dolary z celkové ceny (přes 200 dolarů) konference. Zatím jsem prodala sladkosti v ceně 102 dolarů, což se rovná 51 pro mě. V pátek 8. ledna se budeme fotit na plavání. Ve dnech 13. – 14.1. máme nácvik hry Romeo a Julie, kterou připravujeme se třídou Dance intermediate a Drama 4 už od ledna. Samotná hra bude prezentována v pátek 15. a v sobotu 16. ledna.
Po návratu z K-martu jsem začala s přípravou Štědrovečerní večeře. Jelikož jsme se chystali k Mikově sestře Mayře, která připravovala portorikánskou rýži s fazolemi a vepřovým, rozhodly jsme se přinést si něco, co „my bílé“ jíme. Obalila jsem tedy kuřecí řízky a uvařila těstoviny s Alfredo omáčkou. Na pátou hodinu jsme se s Roseanne a Rachel vydaly do našeho kostela. Pastor mluvil něco málo přes hodinu, nakonec jsme zapálili svíčky a už byl čas vyrazit zpět domu pro Mika, abychom byli včas u Mayry. Mike se opravdu nemohl dočkat rýže s fazolemi, a tak jsme byli u Mayry raz dva. K překvapení všech přítomných však Mayra upekla tradičního vánočního krocana („jídlo bílých“) a to Mika pěkně naštvalo.
Po jídle jsme začali rozbalovat dárky. Jako první přišly na řadu Mayřiny dvě dcery Maya a Myrna. Obě od nás dostaly pyžama s manikůrou a pantoflemi (Mickey Mouse a Tinker Bell), sukni, legíny, tričko a společenskou hru (Life a Twilight). Já s Rachel jsme dostaly plyšového Mickey Mouse a „sněhovou kouli“ Mickey Mouse 2009. Mike dostal tradičně prázdná DVD, kterých není nikdy dost a Roseanne stejně jako já a Rachel sněhovou kouli. Mayřin přítel Jaun dostal kosmetický balíček a Mayra pyžamo.
Poté, co jsme se všichni pokochali svými dárky, mě Maya a Myrna požádaly, jestli bych jim pomohla upéct cookies pro Santu. Na kuchyňské lince už měly připravené balíčky Nestlé s dopředu vykrojenými vzory. První pekáč jsem bohužel jako nezkušená pekařka předpřipraveného cukroví spálila, ale ostatní se mi už povedly. Holky je samy ozdobily a před spaním položily zřejmě za okno, aby k nim byl Santa štědrý.
Před spaním jsme si všichni sedli doma v obýváku a pochlubili se, co nám Santa nadělil do ponožek. Já jsem od Rachel Santy dostala tři malé tobleronky a od Roseanne lízátko, lesk na rty, zimní čelenku a vánoční ponožky. Po půlnoci jsme se všichni odebrali do postele nabrat síly na rozbalovaní dárků od Santy.
Ráno jsme jeli do IHOP (international house of pancakes) na snídani. Já jsem si objednala chocolate chip pancakes, které mě pěkně zklamaly. Před několika měsíci jsem si je objednala v IHOPu na Floridě a dostala jsem více chocolate chips než pancakes. Tentokrát mi byly přineseny obarvené palačinky na hnědo bez jakékoliv známky chocolate chips. Toto zklamání mi naštěstí brzo vynahradila vánoční nadílka pod stromečkem. Jako správný Santa jsem si nasadila červenou čepici s bílým lemem a začala s rozdáváním. Mike dostal batoh na notebook, spoustu oblečení a handsfree, Roseanne župan, šperky, šicí stroj, nové nádobí, vánoční tričko a pekáč, Rachel spoustu oblečení, deku a náramek a já stejné dárky jako Rachel, jen kromě náramku hodinky.
První polovinu odpoledne jsme strávili u rodiny Roseanninýho bratra Alfreda. Jeho žena Joanie upekla krocana s bramborovu kaší, houbami a zeleninou. Po obědě jsme si vyměnili dárky. Já s Rachel jsme dostali svetřík a rukavice, Mike opět prázdná DVD a Roseanne župan s pantoflemi. Joanie od nás dostala mikinu a masážní límec na krk. Její manžel dostal velikou krabici s bonbony a jejich obézní dcera Holly šálu nějakého sportovního týmu. Po cestě od Joanie jsme bleskově navštívili oba Mikovy bratry George a Miltona, dali jim dárky a vyrazili na naší poslední návštěvu, tentokrát k Roseanniný kamarádce z dětství Irmě. U Irmy už byli její rodiče (původem z Polska), několik dalších příbuzných a její dvacetidvouletý syn Mat. S Matem a Rachel jsme hráli Wii, které Irma dostala k Vánocům. Wii je letošním hitem Vánoc a Irma je zářným příkladem toho, že na věku ani na poměrně vysoké ceně (200 dolarů) nezáleží, Wii dostal letos skoro každý.
Zpět domů jsme dorazili těsně před půlnocí, ale já se rozhodla, že je nejlepší čas začít balit. Úterní odjezd se nezadržitelně blížil a já si nechtěla zkazit sobotu pomalým balením. Před druhou hodinou ranní jsme (nebo spíš jsem) měly hotovo a šly jsme do postele. V sobotu odvezla Roseanne Rachel zpět k Mayře, aby se rozloučila s její dcerou Melodie. Já jsem se domluvila s kamarády, že mě v 15 hodin kamarád vyzvedne a půjdeme všichni do kina. Dopoledne jsem tedy začala píct a když jsem se ve 14 hodin chtěla začít připravovat, někdo začal klepat na dveře. Opatrně jsem otevřela a jako bych to netušila, David přijel o hodinu dříve. Usadila jsem ho tedy do obýváku k Mikovi a utíkala shodit Snoopy pyžamo a oblíknout si něco slušného. Za rekordních 5 minut jsem se stihla i vysprchovat a my mohli na sraz s ostatními.
V neděli jsme vyrazili jako každý týden do kostela. Rachel se se všemi při odchodu naposledy rozloučila, protože netušila, že pro ní máme přichystanou párty na rozloučenou. Ve 13 hodin jsme dorazily do Lonestar steakhouse, kde už čekali lidé z kostela v místnosti, kterou jsme předem zarezervovali. Musely jsme Rachel vysvětlit, že je to párty pro ní, protože nás kupodivu předem neprokoukla a ani po příchodu to nepochopila. Během oběda jsem vybrala předem zmíněným 102 dolarů pro MUN.
Jelikož byla Rachel poslední dobou nastydlá, poslední den s ní jsme strávili doma nicneděláním. Dnes, v úterý, jsme vstali před 6 ráno a kolem 7 už jsme byli na letišti Newark. S námahou jsme vyložili její kufry s nadváhou a dopravili je na nalezeném vozíku k check-in. Po snídani v letištním Mc Donaldu jsme došli s Rachel ke gate 41, naposledy se objali, uronili pál slziček a vyslali jí směr Detroit – Tokyo – Busan. Před chvílí jsme dostali telefonát, že kvůli zpoždění v Newarku nestihla let z Detroitu do Tokya. Aerolinie jí tedy umístily do hotelu a my, bez jakéhokoliv kontaktu na ní (nemá s sebou telefon) můžeme jen doufat, že brzy dorazí zpět a hlavně v pořádku do své rodné Korey.

Vánoce jsou tady

2009-12-21T18:57:00.003-05:00

Ani jsem se nenadála a na mém adventním kalendáři zbývají už jen 3 zavřená okýnka. Přestože jsem se zprvu na Vánoce příliš netěšila, s příchodem prvního pořádného sněhu, dolehla vánoční atmosféra i na mě.
V pátek po tréninku mě Roseanne s Rachel vyzvedly u školy a všechny společně jsem vyrazily dokončit (já spíše začít) vánoční nkupy. Po cestě jsme vyzvedly Roseanninu švagrovou Joan a v samotném Woodbridge center jsme se sešly s jejich kamarádkou, kterou pět let neviděly. Po vynikající večeři ve Friendly´s jsme se rozdělily a vyrazily na lov. Rachel už měla své nakupy hotové, a tak jsme se mohly plně věnovat hledání mých dárků. Pro Roseanne jsem koupila stříbrný řetízek s přívěškem, tím však mé úspěchy skončily. Kupodivu jsem si nekoupila ani nic na sebe, nekonečná stání ve frontách mi za to prostě nestála.
Po cestě domů se Roseanne ve své typické páteční náladě („Musíme něco podnikout!“) rozhodla zastavit ve Walmartu. Tam jsem s Rachel koupila Mikovi batoh na notebook a vánoční tričko pro Roseanne. Minulý týden jsem navíc na internetu objednala dva stolní kalendáře s fotkami mě a Rachel – jeden pro ní na památku a jeden pro Roseanne s Mikem. Domů jsme dorazily těsně před půlnocí, což mě však neodradilo od balení dárků. Zabalila jsem nejen ty ode mě, ale i ty od Roseanne pro Rachel, takže jsem plně v obraze, co dostane. Během balení začala Roseanne mluvit o sobotní vánici, před kterou varovaly snad všechny televizní i rádiové stanice. Dokonce jsme dostali telefonát ze školy, že je školní sobotní představení z důvodu špatného počasí zrušeno. V sobotu ráno jsem se probudila a po sněhu nebylo ani památky. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, ale na druhou stranu jsem se pousmála nad zbytečným plašením. Během dne jsem se věnovala škole a pečení, a když jsem se k večeru podívala z okna, nevěřila jsem svým očím. Všude, kde jsem jen dohlídla bylo (sněho)bílo. Rachel byla u kamarádky přes noc, nicméně Mike se ještě ten samý večer vracel z kina, kam šel se svým bratrem Miltonem. Nasadila jsem tedy zimní boty, čepici a rukavice a šla odhrabávat sníh. Po hodině pro mě přišla Roseanne, ať jdu raději domu, protože sněžit nepřestávalo a má práce přicházela vniveč. Zbytek večera jsme strávily tříděním dárku pod naším už měsíc ozdobeným stromečkem, koukáním na Tři oříšky pro popelku a pojídáním cukroví.
Nádherně slunečnou neděli jsem stejně jako zbytek ulice započala odhrabáváním sněhu z příjezdové cesty. Poté jsem s kamarády vyrazila do parku, kde jsem si zabobovala na igelitce a vyšlapala své jméno do sněhu. Nyní mi zbývá jen doufat, že sníh neroztaje a my budeme mít bílé Vánoce (I když bez cukroví, protože jsem ho všechno hned snědla.).

New York City

2009-12-14T20:44:00.004-05:00

Do odjezdu Rachel zbývá už jen 15 dní, a tak přišel nejvyší čas udělat vše důležité, co se během roku nestihlo. Za jednu takovou nezbytnost se dá jistě považovat návštěva nedalekého New York City, kterou jsme vyplnily páteční volno. Roseanne s Mikem se ve městě nevyznají a ani ho rádi nemají, takže nám tento výlet naplánovala Roseannina kamarádka Maria.
Původním plánem bylo vyrazit kolem 9. hodiny ranní, z čehož se nakonec vyklubalo 11:45. Po cestě do Jersey city nám Maria zastavila u vyhlídky, ze které je vidět zadní strana sochy svobody. V Jersey City jsme za 13 dolarů zaparkovaly a vydaly se na nádraží. Prostor vestibulu vypadal jako letištní hala spojená s anglickým, či francouzským metrem. Maria koupila jízdenku v podobě karty za 20 dolarů (+ 3 zdarma), kterou jsme použily při průchodu turniketem. Patnáctiminutová cesta do NYC stála každou z nás přibližně 2 dolary. Vlak vypadal podobně jako naše metro, jen nejezdil pouze pod zemí, ale střídavě se vynořoval a zanořoval.
Z vlaku jsme vylezly skrz v Americe velice populární obchod JCPenny na 33. ulici. Po naší levé straně zářil obrovský nápis Macy´s a Maria nám oznámila, že NYC nemůžeme opustit aniž bychom Macy´s navštívily. Tento v Americe všudypřítomný obchod byl narvaný k prasknutí, a to jak lidmi, tak i značkami. Obchody, do kterých bych se v Praze neodvážila vejít (Dior, Guess…) tu v Macy´s prodávají své produkty jako Tesco rohlíky. Nikdo na vás nekouká pohledem „Ta si stejně nic nekoupí…“, protože tady si takový luxus mohou díky nižším cenám a chození do práce dovolit i teenageři.
Po Broadwayi jsme došly na Timesquare, který ve svém názvu nese slovo náměstí stejně bezdůvodně, jako třeba náměstí Karlovo. Silnice jsou všude, kde se podíváte. Maria nám neustále opakovala, že tu je kvůli nám a ne sobě, a tak jsem se nemusela bát zeptat, jestli by jí nevadilo zajít do Quiksilveru. I přestože se v celém New Yorku platí daně na oblečení a ceny jsou celkově vyšší, neodolala jsem a koupila si jako vzpomínku tričko Roxy NYC.
Od Timesquare jsme se svižným krokem promrzlé na kost vydaly k Rockefellerovu centru zkouknout ten populární vánoční strom, ozdobený už od Díkuvzdání. Pokud toužíte po srovnatelném zážitku, zajeďte si na pražský Anděl a i tak budete nejspíš uchváceni víc. Vánoční strom před Rockefellerovým centrem nebyl úplný prcek, ale pokud vezmeme v potaz americkou megalomanii, jeho výška nás prostě neuchvátí. Hned vedle tohoto skvostu si můžete za pouhých 200 korun propůjčit lední brusle a za dalších 400 si na nich i zabruslit. Tento zážitek jsem s klidem oželela. Při procházení 5. avenue, naší poslední zastávky, jsme náhodou narazily na slavnou New Yorskou knihovnu, ve které, pokud se nepletu, byla natočena (skoro) svatební scéna filmu Sex and the City. Kupodivu jsem na 5. avenue nenarazila na ani jeden luxusní obchod, zato jsem Rachel a sobě koupila mikinu I love NY. Jelikož se začala blížit 6. hodina, kdy se místo, kde jsme zaparkovaly, zavírá, musely jsme rychle dokončit náš okruh a chytit vlak na 33. ulici.
Během Vánočních prázdnin se vydávám do NYC znovu, tentokrát s kamarádem ze školy, jeho starší sestrou a jejími kamarády. Nemůžu se dočkat, až se tam znovu podívám, i když tentokrát bez Rachel.
P.S. Po klikntí na tenhle odkaz: http://www.facebook.com/album.php?aid=2033217&id=1588965020 by se vám pravděpodobně měl zobrazit zbytek mých fotek z NYC.

2009-12-05T22:24:00.001-05:00

Dnešním článkem bych ráda navázala na poslední příspěvek o plavání. Jelikož jsme poslední dva týdny strávili den co den v bazénu, přišel čas ukázat, co jsme se od začátku sezóny naučili. První taková příležitost se nám naskytla včera, tedy v pátek, na závodech v půl hodiny vzdálené Montgomery High School.
Závody nám byly oznámeny přibližně týden dopředu, s tím ať se zapíšeme, co bychom rádi plavali. Já jsem zprvu nevěděla, jestli se mám jít vůbec zapsat, ale jelikož šli všichni ostatní, rozhodla jsem se nevybočovat z řady, a dobře jsem udělala. Přestože jsem se zapsala na můj zatím nejrychlejší styl, prsa, kouč mě přihlásil na štafetu „čtyřikrát 50“ kraul. Aby moje první závody neskončily jako totální propadák, rozhodla jsem se soustředit opravdu jen na kraul. Avšak samotný styl nebyl jediným požadavkem. Ve čtvrtek před závodem nám kouč jen tak mimochodem oznámil, že musíme umět šipku a tzv. „flip turn“ neboli kotrmelec, kterým se odrazíte od stěny bazénu při otočce a ať si to jdeme, alespoň jednou vyzkoušet. Všichni (kromě dvou nejrychlejších skupin) jsme se seřadili do řady u bloku a jeden po druhém jsme skákali šipku. Na mě se dostala řada jen dvakrát, což mě znejistilo tak, že jsem se po cestě domů rozbrečela.
Páteční ráno mi ulehčil koučův příkaz:“Oblečte si do školy týmové teplákovky, jinak neplavete.“ Nově koupenou sportovní soupravu adidas skládající se z mikiny a kalhot jsme dostali ve středu ještě s cenovkou 110 dolarů. Musíme jí nosit pokaždé, když máme závody, stejně jako například roztleskávačky nosí jejich sukně a topy a na konci roku jí zase vrátíme. Součástí našeho plaveckého vybavení jsou samozřejmě týmové plavky, které jsme však v pátek stále neměli. Ihned po skončení vyučování jsme se všichni sešli u zadního vchodu, rozdělili se na holky a kluky a vyrazili směr Montgomery High School. Během cesty nám kouč rozdal nové plavky Nike (66 dolarů – nevím, kde na to ta škola bere…) ve školních barvách (žlutá a modrá) a žluté plavací čepice s nápisem Franklin na rozplavání a zlaté čepice na samotný závod.
Po příjezdu na místo konání jsme se přesunuli do šatny, kde nám ostatní týmy pochválily nové sportovní soupravy a my poprvé nandaly naše nové plavky. Naštěstí mi mé plavky seděly, čímž jsem měla o problém méně. Bohužel mi stále zbýval jeden velký problém „Stihnu se naučit „flip turn“, když závod začíná přibližně za hodinu? Abych se neokradla ani o minutku tréniku, odebrala jsem se bleskově do bazénu příjemně ozvučeného hudbou, kde nám byly přiděleny dva pruhy. Při běžném tréninku plaveme v sedmi, takže si nejspíš dokážete představit, kolik prostoru jsme na rozplavání měli. Poté, co skoro všichni z bazénu vylezli a mě zbývalo asi 10 minut, přišel nejvyšší čas zkusit můj první „flip turn“. Po několika totálně neúspěšných pokusech začala moje otočka plnit svůj účel urychlit otáčení a ne mě naprosto zmást, a tak jsem vylezla.
Poté, co jsem našla mé tři spoluplavkyně, byl pomalu čas odebrat se na druhou stranu bazénu k blokům. V průběhu čekání jsem se zkušenějších ptala na otázky neustále mi vrtající hlavou jako „Co když se mi dostane voda pod brýle? Mám se ke konci koukat dopředu místo do strany, abych věděla, že jsem u zdi? Atd.“. První z nás odstartovala a já věděla, že teď už neuteču. Kylie se dotkla zdi, Emily jí přeskočila a přišel můj čas. Stoupla jsem si na blok a chvějícíma se rukama přichycující se bloku čekala, kdy se Emiliny ruce dotknou zdi a já můžu skočit. Za několik málo sekund byla Emily zpět, já skočila, po chvíli se vynořila, avšak místo stoprocentní koncentrace na plavání jsem s ezačala soustředit na úplně něco jiného – brýle kolem krku, místo na očích. Pamatuji si, jak se mě před startem ptaly, jestli kdyžtak umím koukat pod vodou a já si nebyla jistá. Nervy ze zkažení závodu ostatním mě koukat prostě donutily, já do zdi nenarazila, krásně se otočila a z posledních sil se vrátila zpět. Po pouhém 1 bazénu mě nohy bolely víc než po dvouhodinovém tréninku a mě bylo do breku. Nejen mé spoluplavkyně, ale překvapivě i celý tým, se mě zeptali jestli jsem v pořádku a pochválili mě typicky americkým „Good job!“ = „Dobrá práce!“. Pro příště jsem si slíbila, že si brýle určitě utáhnu. Večerní bolest hlavy byla skoro tak nepříjemná, jako samotný závod.
Po cestě domů jsme dostali papír, který musíme dát podepsat učiteli 8. hodiny, abychom mohli v úterý jet na závody před koncem vyučování. Tentokrát bude plavat jen 20 plavců, ale podívat se jedeme všichni. Nemůžu se dočkat na další závody, tentokrát s brýlemi na očích!

2009-11-29T18:09:00.000-05:00

Dnešním dnem nám končí poslední volno před Vánocemi – Thanksgiving holidays. Prázdniny nám začaly zkráceným školním dnem ve středu, což znamenalo konec vyučovaní ve 12:00. Ve 12:30 nás vyzvedl autobus a my, plavecký tým, jsme se vydali na dvouhodinový trénink. Po tréninku jsem se u školy sešla se zbytkem rodiny a vyrazili jsme na nákup nezbytností pro nadcházející Den díkuvzdání a také Vánoce.
Krocan už nám doma několik dní rozmrzal, z hlavních jídel tedy zbývaly už jen sladké brambory. Jelikož jsme byli kupodivu v nakupovací náladě (což já jsem osttaně vždycky, rozhodli jsme se koupit i vánoční stromeček a světla. Navečer jsem se sešla s kamarády a ani jsem se nenadála a byl tu Den díkuvzdání.
Ráno jsme vstaly s Roseanne brzy a vydaly jsme se dokončit nákupy. Tentokrát jsme sháněly tradiční dýňový koláč a několik dalších dortů. Jeden by nám nestačil – čekali jsme totiž rdinu pěstounského syna Mika a Roseanne se čtyřmi dětmi (2 hyperaktivní kluci a 2 holky, z nich 1 šestnáctiletá ve druhém měsíci těhotenství). Hold jsme se měli na co těšit.
Dopoledne jsem strávila pečením cheesecaku, škrábáním brambor a dalšími přípravami. Okolo 15. hodiny konečně dorazila naše návštěva. Poté co se všichni hyperaktivní, potetovaní, opiercingovaní a těhotní usadili nakrájel Mike krocana a my se dali do hodování a debatování. Hlavním tématem bylo chtě nechtě těhotenství. Celá dívčina rodina mluvila o jejím požehnaném stavu se šťasným výrazem „Jupí, budeme mít miminko!“, což mě přinejmenším vyděsilo.
Druhou důležitou atrakcí Thanksgiving holidays je tzv. Černý pátek. Všichni nákupůchtiví lidé po celé Americe vstávají kolem 3. hodiny ranní a vyrážejí stát fronty u obchodů plných slev jako např. Walmart, K-mart, Target, či Best Buy. Já, Rachel a Roseanne jsme dům opustily ve 3:30 ráno a ve 4 jsme se už řadily do fronty (přibližně 100. v pořadí). Během čekání jsme vyfasovaly mapu připomínající zadání bojovky, zobrazující jednotlivá oddělení Walmartu a konkrétní místa, kam zaměstnanci umístili ve velice omezeném množství zlevněnou elektroniku.V 5 hodin se dveře konečně otevřely a my vyrazily na lov. První destinací bylo oddělení elektroniky. Předchozí den jsem si na internetu vyhlídla foťák a k mé radosti ho měli. Výběr barvy mi usnadnilsám Walmart, jelikož měli jen jednu, a to modrou. Protože Roseanne letos neměla peníze na nic velikého jako TV nebo PC, odebraly jsme se rovnou do oddělení oblečení a hraček, pro dárky jejím neteřím. Za 10 dolarů koupila dvě stoln hry (New Moon a LIFE), po 3 dolarech sukně a za stejně přívětivou cenu termoprádlo/termopyžamo s disney motivy (Mickey Mouse, Tinker Bell, Snoopy…). Jedno takové na mě a Rachl čeká pod stromečkem, za 3 dolary místo původních 11 to tam Roseanne přeci nemohla nechat.
Z Wallmartu jsme se přesunuly do Targetu, kde jsem si koupila pantofle Paul Frank a Rachel červený iPod nano za 145 dolarů, ke kterému jako dárek dostala dárkový kupón s 15 dolary.Jelikož jsme začínaly být pěkně unavené, odebraly jsme se zpět domů do postele.
Odpoledne jsme znovu v plné síle vyrazily do obchodního centra. Po cestě jsme se stavily v domě Mikovýho bratra pro jeho manželku a handicapovanou dveru na vozíku. Aby cesta na nákupy proběhla co nejsnadněji, nechaly jsme naše auto u nich a použily jejich auto podomácku předělané na auto pro handicapované. Přední dvě sedadla jsou ponechána v původní podobě a zbylé, pravděpodobně 2, řady jsou odmontovány, čímž vznká prostor pro elektrický vozík. Poté, co jsme Sierru i s vozíkem naložily do prostoru za předními sedadly, usadily jsme se já a Rachel na sedadla bokem dopředu. A proč to všechno tak podrobně popisuji?
Po skvělém nakupování (konečně jsem sehnala zimní bundu, takže už nemusím mrznout) byl čas vydat se na cestu zpět. Opět jsme Sieře pomohly, usadily jsme se, na poněkolikáté zavřely dvěře kufru, kterými jsme vešly a rozjely se. Po přibližně 5 minutách jízdy po dálnici se z ničehonic dveře kufru otevřely, rampa se vyklopila a já, sedící hned u dvěří, začala z dnešního pohledu histericky ječet. Jediné na co jsem se po chvíli zmohla bylo:“Je to otveřenýýý!“, a tak jsme zastavily a kufr spravily. Po zbytek cesty jsme sice musely dveře přidržovat, ale dorazily jsme v pořádku.
Sobotní dopoledne mě Roseanne vyslala s kamarády do K-martu pro vánoční ozdoby, zatímco oni šli do kina, kam se mi moc nechtělo. Zdobení stromečku je přeci jen jednou do roka a do kina můžu jít kdykoliv.
Příští týden načínám svůj adventní kalendář a můžu pomalu začít odpočítávat dny do Vánoc a také bohužel do odjezdu Rachel. Musím přiznat, že se mi bude nejspíš stýskat, ale na druhou stranu jsme vděčná za šanci vyzkoušet si oboje.

2009-11-22T00:08:00.001-05:00

Nevím čím to, ale zdá se, že tu čas začal běžet mnohem rychleji, než tomu bylo doposud. Z Floridy jsme doma už skoro týden a já se dostávám k dalšímu příspěvku na můj poněkud zanedbávaný blog až nyní. Z důvodu nedostatku času a částečně mé lenosti jsem se rozhodla vynechat příspěvek o dovolené na Floridě a rozepsat se až o hlavním programu uplynulého týdne, začátku zimní sportovní sezóny. Nabídka pro toto období zněla následovně: kluci basketbal, holky basketbal, plavání, atletika (v tělocvičně), roztleskávačky a wrestling. Já jsem ještě před odjezdem na Floridu navštívila srazy dvou týmů – roztleskávaček a plavání. Po zvážení všech pro a proti obou sportů vyhrálo jednoznačně plavání. Konkurz pro oba týmy se konal ve stejném termínu, takže pokoušet se o umístění do obou nepřipadalo v úvahu.
Samotný výběr nových členů (plavci z předchozích sezón jsou do týmu zařazeni automaticky) začal hned v pondělí 16.11. Po 8. hodině jsme se sešli u zadního vchodu, kde už byly přistaveny dva žluté školní autobusy. Po 20 minutách jízdy jsme dorazili do areálu místní univerzity Rutgers a vydali se do šaten. V naší dámské šatně už stála trenérka s výrazem policisty odpočítávající 2 minuty, které nám velkoryse dopřála na převlečení. Pro následující dny jsem se poučila, že si mám plavky obléci už ve škole, jako většina ostatních děvčat.
U bazénu si nás hlavné trenér po docházce rozdělil na staré a nové členy a nás nové začal v abecedním pořadí volat k okraji bazénu. I přestože jsem si byla v pondělí naprosto jistá, že jeho zadání nikdy nezapomenu, dnes mi v hlavě jen splývají. Jedním z prvních úkolů byly dva bazény volným stylem, z čehož vyplynulo já jako jediná prsa a ostatní kraul. Z prvotní nejistoty mě dostal fakt, že jsem byla i tak rychlejší.
V úterý se proces opakoval, jen náplň tréninku byla jiná. Jen co volný styl nahradil kraul, já věděla, že je zle. Kouč si lehnul v teplácích na okraj bazénu a názorně nám předvedl, co po nás chce. Po nějakých 2 bazénech naprosté nejistoty jsem přestala mít pocit a vypadat, jako že se topím, jen po mé pondělní rychlosti se mi mohlo jen zdát. Po příjezdu ke škole si vzal slovo hlavní kouč a předal nám několik důležitých informací – přestat pít vodu z bazénu (pokud nechceme mít průjem:) a připravit se na čtvrtek, kdy začnou opravdové tréninky.
Středeční, tedy poslední den výběru se nijak výrazně nelišil od předchozích, ovšem až na velkolepé zakončení výběru nových členů. Po skončení tréninku jsme se z autobusu přesunuli rovnou do místnosti na wrestling, kde nám byl předán tréninkový plán na celou sezónu. Tréninky máme od pondělí do čtvrtka 90 minut a v pátek 120 minut. Na rozvrhu se vyskytují i naprosto šílená data jako 23.12., kdy samozřejmě nemáme školu. Na konci si k sobě trenér zavolal několik nováčků a zbytek rozpustil. Těžko říci, jestli to byli ti, co neprošli, ale ve čtvrtek nás bylo na tréninku o poznání méně.
Se čtvrtkem přišlo, jak nás kouč ostatně varoval, opravdové trénování. Na „rozcvičenou“ jsme si dali asi tolik bazénů, kolik jsem plavala doma a myslela si, že je to víc než dost a zbytek tréninku jsme se věnovali pilování stylu a rychlosti. Na závěr si na nás připravili poněkud překvapivě šlapání vody. Nikdy jsem si nemyslela, že je na šlapání vody něco těžkého, ale desektrát 30 sekund s rukama nad hlavou po 90 minutách tréninku bolelo víc, než bych očekávala.
Na páteční prodloužený trénink nás autobus odvezl do jiného bazénu jen se 4 pruhy místo běžných 7. Po přibližně hodině trénování z ničeho nic vypnul proud a my museli z bezpečnostních důvodů z vody. Namísto očekávaného relaxu jsme si však museli lehnout na rozprostřené ručníky a posilovat (60 kliků, sedy-lehy, vzpory atd a to vše v plavkách:). Jako zakončení týdenního dření jsem si protrpěla svůj první závod. Ostuda jako blázen, ale jelikož pomalejší už být nemůžu, čekají mě jen lepší časy.

Community service aneb co dávám americe já

2009-11-02T18:06:00.002-05:00

Ještě než se vůbec dostanu k mému dnešnímu tématu community service, ráda bych objasnila dění po homecomingu z minulého článku. Namísto zdlouhavého překladu přikládám odkaz na místní internetové noviny a stránky franklin high school s informacemi o incidentu: http://www.nj.com/news/index.ssf/2009/10/five_adults_7_juveniles_arrest.html http://www.franklinboe.org/fhs/lib/fhs/10_28_09_update_letter.pdf .
Nyní něco o velice podstatné části exchange programu – community service. Od mé agentury AYUSA jsem při prvním srazu s místní koordinátorkou dostala papír se seznamem čiností, se kterými bych své komunitě mohla pomáhat. V nabídce se nachází uklízení parků a pláží, dobrovolničení v muzeích, pomáhání v útulcích, práce uvaděče na konzertech, pomáhání s vysazováním nových stromků, start recyklace ve škole, navštěvy seniorů, práce s dětmi po škole, podávání jídla v kostele, práce v místní nemocnici, pomáhání v knihovně, doučování mladších studentů, povídání o své vlasti na základních školách, či jednoduše býti členem školního Key clubu. Zpočátku jsem se community service poměrně obávala, ale s postupem času mé obavy opadly a já pomáhám více než bych původně očekávala.
První oficální akce s dobrovolnickým Key clubem, které jsem se zúčastnila se konala minulou sobotu, tedy 24.10.2009 a dala by se přirovnat k české tombole. V 18 hodin večer nás (mě a Rachel) Roseanne i přes televizní varování před tornádem odvezla do místní základní školy. V tělocvičně, kde už byly od „denní směny“ Key clubu rozmístěné stoly s více než 400 dárkovými koši, jsme dostaly stejné tričko jako všichni ostatní dobrovolníci a vše mohlo začít. Každý z přibližně 20 dobrovolníků se ujal jednoho koše a k němu přiloženému kyblíku plném papírků s čísly zájemců, seřadili jsme se do řady a moderátor začal losovat čísla. Poté, co se zájemce přihlásil, se člověk držící koš rozběhl zkontrolovat pravost čísla a následně koš předal. Po předání se proces opakoval (vzít koš a kyblík – jít do řady – běžet – zkontrolovat číslo – předat) dvacetkrát. Zajímavými cenami byl koš plný kosmetiky v hodnotě nejméně 4000, debitní karta s 10 tisíci a hlavní cena – televizor. K mému překvapení jsme si mohli dobrovolnická trička ponechat a navrch nám byl věnován poukaz na snídani a hlavní jídlo v McDonalds platný do března 2010. Skoro jsem měla špatný pocit, že jsem více dostala, než udělala.
Další community service mě čekal hned v zápětí a to ve středu 28.10., při příležitosti třídních schůzek. Se štrůdlem, cookies a cupcakes v rukou jsem se v 18 hodin sešla s ostatními dobrovolníky z model united nations ve školní hale. Na nám přidělený stůl jsme vyskládali upečené dobrůtky, limonády, vánoční koule s motivem školy a sošky školního maskota a určili ceny (dobrůtky za 9 Kč, štrůdl za 14, kelímek limonády za 9, vánoční koule 1 za 34, dvě za 51 a soška školního maskota za necelých 100 Kč). Jelikož jsem toho napekla nejvíce, nemusela jsem skoro vůbec pomáhat a večer jsem strávila příjemně povídáním s kamarády a prohlížením programů ostatních klubů. Při tomto poflakování jsem objevila velice zajímavý klub, o kterém jsem do té doby neměla ani ponětí – National honors society. Klub výhradně pro maturanty, sdružující studenty studující honors třídy s průměrem přibližně 90% (záleží na počtu honors tříd) a s minimálně 20 hodinami community service, neboli klub chytrých. S radostí jsem zjistila, že vlastně všichni moji kamarádi jsou jeho členy, popř. lídry. Ve čtvrtek se třídní schůzky opakovaly, my se opět sešli, prodávali a vydělávali. Za dva dny jsme vydělali něco málo přes 240 dolarů, které se členům model un následně odečtou z ceny konferencí.
Třetím a zároveň posledním community service uplynulého týdne byl páteční „Safe Halloween“. Každému klubu (já jsem se opět zúčastnila za model un a Rachel za key club) byla přidělena jedna třída, kterou si členové společnými silami a z vlastních zdrojů vyzdobili. Naším programem pro malé „koledníky“ byla dekorace cookies. Děti se mohli usadit ke stolu, natřít si vanilkovou sušenku čokoládou a ozdobit barevným posypem. Jelikož jsme s mým kamarádem Davidem před začátkem zajeli do obchodu koupit barvy na obličej, děti si mohli také nechat ozdobit tvářičky Halloweenskými mativy jako dýněmi, netopýry, či duchy. V 18 hodin mě a Rachel vyzvedla Roseanne a jeli jsme do pizza hut nečekaně na pizzu. Pizzu jsem měla následně druhý den k obědu i k večeři a den poté opět k večeři. Tomu se říká zdravá strava.
Na závěr něco málo o Halloweenu, tedy mimo téma community service. Při příležitosti pomáhání na Safe halloweenu mě kamarád Ricky pozval na jeho Halloweenskou party. Přestože jsem byla původně pozvána na typickou Sweet sixteen party, pozvání na Halloween, který je přeci jen jednou do roka, jsem nemohla odolat. Můj a Rickyho společný kamarád David mě vyzvedl v 17:45, byl podroben nezbytnému a hlavně důkladnému výslechu od Mika (argument, že je David synem pastora a jen mě vyzvedává mu zdaleka nestačil) a před 18 hodinou jsme byli propuštěni. David mi po cestě prozradil, že Rickyho dům je malý, ale to se pěkně mýlil. Dům byl více než postačující a všech 9 se nás pohodlně vešlo do sklepa, kde tráví většinu svého času snad všichni američtí teennageři. David přivezl hru Rockband, kterou připojíte k televizi a dále jen hrajete na bubny a kytaru, či zpíváte podle not na televizní obrazovce. Po snědení objednané pizzy jsme ku příležitosti Haloweenu pustili film Drag me to the hell neboli Stáhni mě do pekla. Nevím čím to, ale na rozdíl od prvního sledování tohoto filmu jsme vydržela sedět s očima otevřenýma a více než příšer jsem se bála nudy. Roseanne mi velkoryse nabídla příchod ve 12, kterého jsem naplno využila a přišla opravdu „za pět dvanáct“.

Jak se vše v dobré obrátilo

2009-10-24T16:50:00.001-04:00

V úvodu tohoto článku bych ráda vyjádřila svoje nadšení z uplynulého týdne. Události ve škole se konečně daly do pohybu, já poznala mnoho nových lidí a užila si spoustu zábavy.
Tento týden se jako příprava na páteční homecoming konal tzv. spirit week. Školní rada připravila zadání jak se mají studenti každý den obléci a pondělním úkolem bylo: 9 třída – bílé oblečení, 10. ročník – žluté oblečení, 11. ročník – modré oblečení a 12. ročník černé oblečení. Jelikož jsem ve čtvrtek a pátek předchozího týdne chyběla z důvodu zánětu spojivek, o pondělním zadání jsem příliš nevěděla, a tak jsem se aktivně neúčastnila. Úterní zadání, osmdesátá léta, mi pro změnu v americkém podání nic moc neříkala, takže z mé účasti opět nic nebylo. O vtipné kostýmy ostatních studentů však nebyla nouze. Nejčastějším prvkem byly barevné podkolenky a široké pestrobarevné opasky v pase, k vidění však byly i typické šusťákovky, či trvalá v kombinaci s koženou bundičkou a červenou rtěnkou. Na čtvrtek byl připraven den slunečních brýlí, kterého jsem se solidárně zúčastnila. Přeci jen se ráda cítím jako součást školy.
Kromě dne slunečních brýlí pro celou školu byl speciálně pro mě a Rachel na čtvrtek připraven exchange students meeting. Moje spolužačka ze žurnalistiky a zároveň rRachel spolužačka z orchestru Jellisa požádala několik holek a profesorů, aby si udělali po škole čas. Při cestě do učebny C 218 jsem se i po dvouměsíčním navštěvování Franklin high school dokázala ztratit, ale i přesto jsem dorazila jako jedna z prvních. Během čekání na ostatní jsme s Jellisou a prezidentkou školní rady Zoey rozbalily mini koblížky z Dunkin Donuts, tzv. munchkins a americkou verzi pitíček Capri sone – Capri Sun. První, stmelovací hra byla zaměřená na zapamatování našich jmen. V kroužku jsme si vzájemně házely míčky a vykřikovaly jména lidí, kterým házíme. Věc, která mě zaujala ohledně amerických jmen je ta, že ne všechny děti se jmenují jako hvězdy v čechách známých seriálů, tj. Brendon, Dave, Brad, Amanda, Kelly, či Rachel. Takováto jména má jen bílá menšina, hispánská a afroamerická většina školy má jména naprosto nevyslovitelná, natož zapamatovatelná. V druhé části našeho srazu jsme se dostaly k tématu nadcházejícího homecoming. Dívky se nám rozhodly vysvětlit, jak to na takové školní párty chodí, abychom se vyhnuly případnému šoku, či trapasu. Ukázaly nám různé taneční styly, o kterých jsem neměla ani tušení a už byl pomalu čas odebrat se k zadnímu východu, kde každý den v 16 hodin čeká pozdní autobus. Ještě před odchodem se mi jedna z mých nových kamarádek, Courtney – šéfredaktorka školních novin a zároveň roztleskávačka, stihla nabídnout, že by mě v úterý mohla vzít na jejich trénink a pak mě hodit autem domů. Na základě tohoto přátelského srazu jsem se definitivně rozhodla zakoupit vstupenku na homecoming.
Pátečním zadáním oblečení bylo jakékoliv tričko, tepláky, či mikina s nápisem školy. Já jsem si od Rachel zapůjčila tepláky FHS 2011 (rok, kdy maturujete) a celý den jsem reprezentovala náš „juniors“ ročník. Možná vás právě napadají myšlenky, jetsli to myslím vážně chodit v teplácích do školy, ale to neznáte místní módu. Typickým školním oblečením jsou zimní boty UGG „boots“ a do nich zastrčené tepláky. Další příjemnou záležitostí (kromě pohodlí v teplácích) byl zkrácený rozvrh. Každá hodina trvala jen krásných 40 minut, čímž jsme nastřádali volnou hodinku a půl po 8. hodině na školní sraz v tělocvičně. Dle ročníků, do kterých patříme, jsme se usadili do jedné ze čtyř sekcí lavic, v dolních řadách se usadily školní týmy, na židlích se rozmístili členové kapely a vše mohlo začít. Všechny sporotvní týmy byly jeden po druhém představeny jejich trenéry a v dobách pauz jsme měli šanci zhlédnout představení roztleskávaček, tanečního týmu nebo např. „marching band“. V čase běžného konce 8. hodiny, tedy kolem půl třetí, jsme se „neprodleně odebrali do našich školních autobusů“ a vyrazili směrem ke svým domovům, připravovat se na večer.
V 18 hodin se začali všichni studenti shromažďovat před školou a přibližně v 18:15 se brány školy otevřely, studenti vytasili své ID karty a vstupenky, seřadili se podle ročníků a pomalu se dostávali do školy. Proces kontroly vstupenek byl značně prodloužen kontrolou formulářů se spoustou ne úplně nutných informací jako jméno zaměstnavatele rodičů, či adresa vašeho doktora. Prním cílem všech návštěvníků byla školní jídelna s připraveným teplým jídlem. Jídlo bylo vzhledem k vysoké ceně vstupenky (20 dolarů) v ceně a docela jsem si pochutnala. Na výběr byly dva druhy kuřat, masové kuličky a makarony se sýrem. S příchodem 19 hodiny se všichni s plnými žaludky vydali zpět do vestibulu, kde objednaný DJ začal pouštět americké hity. Prakticky všechny přítomné dívky sudnaly boty na podpatku, některé nandaly ponožky a začalo se tančit. Přestože mě Jellisa a Zoey na místní taneční zvyky připravily neubránila jsem se udivenému výrazu. Typickým stylem je 2 a více lidí v zástupu vrtící boky a třející se vzájemně pánvemi. Na čtvrtečním srazu jsem se zapřísahala, že takhle mě tedy tančit neuvidí, ale hádejte jak to dopadlo.
Na celou akci dohlížela školní ochranka a dva policisté. Po dobu mé přítomnosti se naštěstí nic nestalo a já jsem spolu s Rachel a jedním kamarádem odebrala do Somerset dineru, kde jsme se sešli s ostatními. Po necelé čtvrthodině mi zavolala Roseanne a vystrašeným hlasem mi oznámila, že sedí před školou třesoucí se v autě a kde prý jsme. Zanedlouho se s námi sešla před dinerem a my si všechno vyjasnily. Naše zprávy jí nedošly, protože měla vypnuté vyzvánění oznamující přicházející zprávy a tak vystrašeně zněla, jelikož před školou bylo více než 20 policejních aut, děti i rodiče ležící na mokré zemi hlavami dolů spoutáni s rukami za zády. Dnes je sobota a já stále nevím, co se ve škole stalo. Důležité je, že jsem stihla odjet ze školy včas.

Novinky z "domova" domů

2009-10-17T00:25:00.000-04:00

Jak jste si nejspíš všichni všimli, už jsem se nějakou dobu neozvala. Z počátečního objevování mého nového domova jsem se přesunula do fáze stereotypu, kdy je těžké najít dobré téma na článek. Ani dnes mě nic převratného nenapadlo, ale svědomí mi nedalo a rozhodla jsem se napsat. S úsměvem jsem zjistila, že na mé rozhodnutí měla s největší pravděpodobností dnešní návštěva Marshalls – nakupování se zdá býti lékem i na spisovatelský blok.
V jednom z předchozích článků jsem se zmiňovala o školních klubech a i kus tohoto článku bych ráda využila k rozvedení tohoto tématu. Během posledních dvou týdnů jsem navštívila hned 3 nové kluby. Pvním byl FBLA (future business leaders of america) neboli business klub. O klubu jsem se dozvěděla v hodině „Principles of business law“ a v touze rozšířit si své znalosti a poznat studenty se stejnými zájmy jsem se vydala na sraz do jídelny. Rozlehlá místnost se poměrně brzy zaplnila, avšak k mému zklamání samými „freshmany“ = studenty 9. ročníku. Studenti vedoucí klub byli oblečeni ve společenském stylu, nicméně tím jakákoliv spojitost s business světem končila. Sraz probíhal velice chaoticky a vcelku jedinou aktivitou byla pantomimická hra „předveďte ve skupině domácí spotřebič“ bez většího ohlasu. Abych klubu jen nekřivdila, musím uznat, že mě zaujal jejich podnět oblékat se každý čtvrtek do formálního oblečení. Nápad vzkutku originální, avšak ne natolik, abych se stala jedním z „budoucích business lídrů ameriky“.
Jelikož jsem nechtěla své čtvrtky nechat volné, hned v zápětí jsem prázdné odpoledne vyplnila klubem amnesty international. Tento klub inzeroval jeden ze studentů vedoucích klub model UN, který je zároveň prezidentem amnesty international. S pohou desítkou ostatních členů jsme se netradičně sešli, zřejmě z důvodu malého počtu účastníků, v mé bývalé učebně americké historie. Před začátkem samotného programu jsem zaslechla koverzaci dívek v zadní části třídy dohadující se, která část Korey je komunistická. Je hezké, že se chtějí stát členy klubu amnesty international, ale jak chtějí zachraňovat svět, když o něm nic nevědí? Prezident klubu s podobnými problémy nejspíše počítal, a tak se podrobně věnoval vysvětlování, co amnesty international je, jejím hlavním cílům a několika konkrétním případům, kterým se budeme v nadcházejících týdnech věnovat. Jedním z nich byla teroristická skupina na Srí Lance, místě, o němž neměl jediný student ani ponětí. Smutné.
Třetím a posledním klubem byl konečně klub sportovní a to plavání. Sraz měl být původně už minulý týden, ale k mé radosti (musela jsem na konzultace kvůli matematice) se vše přesunulo na tuto středu. Do tělocvičny jsem dorazila jako první a zpočátku to vypadalo, že o členy bude nouze. To jsem se však já i kouč velice mýlila. Do 10 minut tělocvičnu zahrnulo více než 6 desítek studentů a já se začala o své místo v týmu obávat. Kouč představil sebe a trenérku dívek, bývalou plavkyni za naší školu a nyní učitelku na základní škole, a přešel k požadavkům. 16. – 18.11. se koná výběr členů do týmu, předpokládaný počet je něco okolo 20 chlapců a přibližně 35 dívek (maximální počet členů je 56), na zkoušky potřebujeme klasicky brýle, jednodílné! plavky a potvrzení od doktora, čímž se dostávám k druhé části mého článku – lékařská péče v US.
Toto potvrzení už po mě žádala školní sestra a jsou dva způsoby jak si ho sehnat. Prvním je zajít k jakémukoliv doktorovi, nechat se prohlédnout, zaplatit minimálně 100 dolarů a přinést potvrzení do školy. Tímto způsobem riskujete, že vám to pojišťovna neproplatí a i kdyby ano, komu se chce lítat po doktorech kvůli potvrzení? Druhým a značně jednodušším způsobem je zachytit doktora ve škole. Ve škole jsou denně přítomny sestry, ale doktor provádějící „physicals“ chodí jen na objednání. Já jsem ho prošvihla už v začátku školního roku při sportovních zápisech a jeho další návštěva je naplánována na 10.11, kdy se s ním opět minu – jsme na Floridě. Jelikož o členství v plaveckém týmu opravdu stojím, rozhodla jsem se navštívit školní sestru a odevzdat jí povolení od rodičů, provést „physicals“ ve škole. Při této příležitosti jsem jí ukázala své už 2 dny zarudlé „zombie“ oko. Dala mi na něj studený obklad, který nezabral a k mému překvapení mě poslala domu. Do hodiny přijela Roseanne a my musely k doktorovi. Zatímco se mi začalo přetvářet do zombie podoby i mé druhé oko, vyhledala jsem své dokumenty k pojištění, abych měla u lékaře co nejméně potíží.
V luxusně vybavené čekárně s plochou obrazovkou jsem vyplnila štos papírů o mém zdravotním stavu a mých osobních údajích. Přestože jsem přišla s problémem s očima musela jsem odpovídat na otázky jestli mám rakovinu, vředy, či tuberkolózu. Z čekárny jsem se přesunula do kanceláře, kde si mě zvážili (výsledek neoznámili v kilogramech, a tak jsem se ho raději rozhodla ignorovat) a cílovou stanicí byla ordinace, v podobě kumbálu.
Místnost s hnědým kobercem, skříňkou, třemi židlemi a mutací gynekologického a zubařského křesla. Nejdříve přišla sestra, zeptala se mě kolik měřím (to jsem věděla jen v centimetrech, takže jí to moc nepomohlo) a jaké mám symptomy a zase odkráčela. Druhým v pořadí byl doktor, opět se tázající na symptomy. Samotné vyšetření probíhalo prohmatáváním (lechtáním) krku a mačkáním okolí očí. Výsledkem bylo očekávané pink eye (v mém případě pink eyes) neboli zánět spojivek (jak jsem se až teď dozvěděla ze slovníku), dostala jsem recept na kapky a už byl čas odchodu.
Na cestě z ordinace jsme se stavily u jedné z úřednic vyjednat otázku pojištění. Mé pojištění patří zřejmě k těm méně známým, a tak jsem musela za tuto návštěvu zaplatit 120 dolarů. Vyžádala jsem si doklad o zaplacení, který zašlu své pojiš´tovně a budu doufat, že se mi většina investované sumy vrátí. Kapičky jsem si vyzvedla na doporučení Roseanne ve Walmartu, kde většina předpisů stojí jen 4 dolary. Kapičky mi připravili asi za 30 minut, které jsem příjemně strávila jak jinak než nakupováním. Ráda bych k dnešnímu článku přiložila foto, ale žádné jsem v poslední době díky mému zombie vzhledu nepořídila.

Kimchi Hana

2009-10-05T19:36:00.003-04:00

Jak zřemě všichni víte, hlavním cílem exchange programů je poznat americkou kulturu. Avšak už ne tolik lidí ví, z jakého důvodu se americké domácnosti stávají dobrovolnickými hostitelskými rodinami. Jedním z důvodů, proč se americké rodiny starají o děti ze všech koutů světa je jejich touha poznat naopak kulturu cizí. Moji host rodiče si toto objevování každoročně ještě zdvojnásobují ubytováváním 2 studentů místo 1.
Jelikož se 2. října v Koree slaví Chu-seuk, neboli oslava konce léta, rozhodla se Roseanne v rámci poznávání korejské kultury tento svátek neignorovat a vyrazit na večeři do korejské restaurace. Rachel se vystrojila do tradičních korejských šatů, upletla si copánky, nasadila čelenku a mohly jsme vyrazit. Mike byl bohužel v práci, a tak se jednalo o výhradně dámskou jízdu.
Po 20 minutách v autě jsme dorazily k restauraci s názvem „Kimchi Hana“. Cíl naší cesty jsem poznala okamžitě, protože korejské jídlo „Kimchi“ je Rachel oblíbené a máme ho doma v ledničce. Při vstupu jsem vzorně a hlavně po domácku pozdravila „Aňjó“ (=ahoj), korejský personál nás usadil a přišel 1. kámen úrazu – výběr jídla. Menu bylo sice přeložené do angličtiny, ale způsobem, že autor přeložil korejské znaky do běžného písma a tím překlad končil. Pokud jsme si tedy nechtěly náhodně vybrat něco z názvů: Mandu, Janguogue, či Ddukbokgi a riskovat, že vám naservírují „Bóbika“, musely jsme výběr přenechat na „domorodci“. Rachel nás naštěstí poučila o korejských zvycích týkajících se stravování a jedním z nich je právě zvyk objednat jídla dohromady a jíst od všeho kousek. Během objednávání „Bibimbab, Tuenjangjjigae, Bulgogi a Sangchussam“ si Rachel popovídala v korejštině o svých slušivých šatech a než jsme se nadály na stole přistály přílohy v podobě více než tuctu malinkých mističek. V mističkách by okurky, zelí, brambory a spousta neznámých druhů korejských rostlin. Kupodivu hned v zápětí přibylo k přílohám i hlavní menu – rizoto (Bibimbab), polívka s tofu (Tuenjangjjigae) a korejské barbecue (Bulgogi).
Kromě výše zmíněného rizota mi velice zachutnalo tzv. Sangchussam. K přípravě této pochoutky potřebujete list salátu, rýži a barbecue. Na list salátu umístíte kopeček rýže, plátek masa, vše vzorně zabalíte a…
A právě s tímto krokem jsme narazily na 2. kámen úrazu. K pozření tohoto pokrmu můžete využít 2 způsoby. 1., korejský, „Otevřít pusu a celou zelenou kuličku strčit do pusy.“ zní sice jednoduše, ale o to hůře se provádí. Já jsem zvolila evropský styl (12 kousnutí místo 1), z čehož Rachel vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Jako desert jsme obdržely pomeranč, Rachel se nabídla, že za všechny zaplatí a my se s plným žaludkem spokojeně odebraly do obchodů.

Back to school night

2009-10-01T18:29:00.003-04:00

První měsíc ve škole je za námi, a tak přišel čas na první rodičovské schůzky. Rodičovské schůzky v naší škole se dělí na dva druhy. První je setkání učitelů se všemi rodiči a druhým typem je přímá konverzace mezi učiteli a jednotlivými rodiči. Já se včera zúčastnila jako dobrovolník v rámci klubu Model United Nations 1. typu rodičovských schůzek neboli Back to school night.
Žádost o pomoc na rodičovských schůzkách mi přišla stejně jako všem ostatním členům MUN o víkendu emailem spolu s dokumenty na naší první konferenci. V emailu stálo, že drobné příspěvky v podobě pečiva, kávy, či plastového nádobí jsou vítány a do školy se máme dostavit v 17:45. Roseanne s Mikem se rozhodli jako správní (host) rodiče školu také navštívit, a tak jsem neměla problém s odvozem.
Přestože jsem do školy dorazila skoro až v 18 hodin z MUN jsme byli zatím tři. S postupem času a příchodem dalších členů se k mým kokosovým a čokoládovým cupcakes nahromadila spousta cookies a muffinů a my mohli začít vykládat vše na stůl nám přiřazený. K mému překvapení jsme naše dobroty nerozdávali, nýbrž prodávali. Laskominy byly prodávány po 50 centech za kus (8 Kč), káva Dunkin Donuts za 1 dolar a limonády s neomezenou možností doplnění za 75 centů.
A jaký byl program pro rodiče? Návštěva první třídy, kterou jednotlivé děti studují, byla naplánována na 18:15. Dále se rodiče přesunovali do ostatních tříd po přibližně 10 minutách. Jelikož jsem zapoměla Roseanne vysvětlit systém budov A, B, C a čísla učeben 100 = 1. patro, 200 = 2. patro, 300 = 3. patro, tak se s Mikem pěkně naběhali, než zjistili, že A neznamená první patro, ale budova A.
Rodiče, kteří „zatáhli“ některé hodiny (např. tělocvik) se zastavovali u stolků školních klubů a nakupovali laskominky. Díky jejich štědrosti jsme vydělali přes 110 dolarů, které využijeme jako finanční pomoc při platbě konferencí. Užila jsem si spoustu zábavy a poznala chytré děti, kterým nevadí trávit svůj volný čas ve škole.

Jeden ze způsobů, jak vybočit z řady při přijímacím řízení na univerzitu...

2009-09-24T18:14:00.000-04:00

Jako většina amerických škol, i ta naše má mnoho školních klubů. Studenti se mohou stát členy klubů sportovních (fotbal, basketbal, roztleskávačky, pozemní hokej, softbal, americký fotbal, tenis, přespolní běh, tanec…), či klubů „pasivních“ – Key klub = dobrovolnické práce, klub ochránců přírody, klub odpůrců kouření a klub Model united nations, o kterém bude můj dnešní článek.
O klubu imitujícím OSN jsem se dozvěděla ještě před začátkem školního roku od Rachel, která ho zná z Jižní Korey. Později jsem ve škole narazila na letáčky hlásající:“Diskutujete rádi globální témata? Chcete navštívit New York City, Washington D.C. a Philadelphii? Přijďte na náš 1. sraz v úterý 23.9.2009 v 19 hodin do školní jídelny!“ a bylo rozhodnuto. Na příležitost poznat studenty, kteří se alespoň trochu zajímají o dění ve světě, jsem čekala od 1. dne školy. Před 7. hodinou večerní nás Roseanne vysadila u školy a my se plny očekávání vydaly do jídelny. Tato obrovská místnost byla už poměrně zaplněna a jak jsme se následně dozvěděli, sešlo se nás na 6 desítek.
Po stručném představení sedmičlenné studentské rady MUN jsme se rozdělili na dvě skupiny (noví a staří členové) a naše čtyřiceti pětičlenná skupina se odebrala do jedné z učeben. První si vzal slovo vedoucí tohoto klubu „Mr G“. Pokusím se vám předat informace, o které se s námi podělil on.
Členové MUN se scházejí pravidelně každou středu od 19:00 do 20:30 a před konferencemi i častěji. Konference se konají přibližně pětkrát do roka a studenti si svá místa musejí vybojovat vybojovat před porotou. Výměnou za tvrdou práci v podobě výzkumu, psaní esejů a proslovů, přicházejí 4 dny v těch nejvýznamnějších městech Spojených států amerických s dětmi z nejlepších škol USA diskutující na témata týkající se celého světa. Přestože je naše škola státní a mezi ty elitní by se dala zařadit jen stěží, studentům se v předchozích letech podařilo porazit děti i ze střední školy, kam musíte dělat talentové zkoušky už v 1. třídě.
Jako druhý v pořadí se ujal slova jeden ze členů rady s podrobnějším popisem konferencí. 1. konference se koná v datech 12.-15.11.2009 v místní univerzitě Rutgers a jako jediné se jí může účastnit každý člen klubu. Roseanne s Mikem už “bohužel“ zarezervovali hotel na Floridě, a tak nám 1. a pro Rachel zároveň jediná konference unikne. 2. a poněkud velkolepější konference je situována ve Philadelphii na konci měsíce ledna. Následující dvě březnové konference v New York City a Washington D.C. jsou ty nejvýznamnější. V NYC se nesejdou jen studenti ze Států, ale z celého světa. Vloni se k debatnímu týmu MUN Franklin high school podařilo probojovat do 1. desítky. Přestože se dlouhodobí členové MUN snaží využít každé příležitosti k získání peněz na ubytování a stravu během konferencí, musí si účastníci pobyt částečně financovat sami.
Naší schůzku zakončila má spolužačka ze žurnalistiky a zároveň členka MUN rady (Mr. G jí objevil již v 9. ročníku) s prezentací s fotkami z konferencí. Tým MUN si říká „Foster family“ na základě příjmení asistenta Mr. G. Díky spolupráci a vydřeným výsledkům se jimi vytvořený kolektiv pravidelně řadí na 1. příčku žebříčku kvality, náročnosti a důležitosti klubů. Chcete zaimponovat při přijímacím řízení na univerzitu? Staňte se členem Model united nations!

How to dream in english...

2009-09-21T22:03:00.005-04:00

Tento víkend, v datech 18.-20.9.2009 proběhl první oficiální sraz (tzv. orientation) všech exchange studentů umístěných organizací AYUSA ve státě New Jersey. Celkem se nás sešlo 20 studentů z 15 zemí světa a ze 3 různých programů organizace AYUSA. První a druhý program jsou stipendijní a třetí, kterého se účastním já, si účastníci financují z vlastních zdrojů. První druh stipendia je poskytován studentům z muslimských zemí, za účelu dokázat americkým občanům, že muslim se nerovná terorista. Druhý druh stipendia je součástí programu pomoci bývalým členům Sovětského svazu vést demokratický stát. Dost bylo obecných informací, nyní něco o tom, jak celý sraz probíhal.
Jelikož byl Michael během našeho srazu v Minessotě a Roseanne v Pensylvánii, úkolem bylo zajistit místo pro Rachel, což naštěstí nebyl žádný problém, přestože tu není s organizací AYUSA. V pátek po škole nás moje koordinátora Elaine vyzvedla u našeho domu a spolu s jejím manželem, čtyřletou dcerkou a další exchange studentkou Boube z Jižní Korey jsme se vydali na několikahodinovou cestu s cílem Ponderosa campground - http://www.ponderosacampground.com/ - v jižním cípu New Jersey. Silnice byly zacpané typicky pátečními kolonami, a tak jsme do kempu dorazili skoro poslední, až kolem deváté hodiny večer. Poté, co dorazilo poslední auto jsme začali s představováním. Sesedli jsme si do kroužku kolem ohně a jeden po druhém jsme prozradili naše jméno, věk, školu, kterou navštěvujeme a část NJ, ve které bydlíme. V naší skupině jsou:
• 1 studentka z Maroka
• 1 studentka z Libanonu
• 1 student z Bangladéše
• 3 studenti a 1 studentka z Německa
• 1 studentka z Finska
• 1 studentka z Gruzie
• 1 studentka z Arménie
• 1 studentka z Thajwanu
• 1 student ze Švédska
• 3 studentky z Jižní Korey
• 1 studentka z Číny
• 1 studentka ze Španělska
• 1 studentka z Nizozemí
• 1 studentka z Vietnamu
A já :) Ptáte se, proč je 75% naší skupiny ženského pohlaví? Debbie, koordinátorka naší skupiny v Roxy balerínkách, nám prozradila, že hostitelské rodiny se obvykle o chlapce nezajímají. Tento rok byl navíc za celou skoro třicetiletou existenci AYUSA tím nejtěžším pro umisťování studentů z důvodu zhoršujících se finančních situací amerických domácností. Dobrou zprávou je, že Roseanne s Mikem si příští rok plánují vzít 2 exchange studenty, ne studentky!
Po táhlém představování jsme se konečně pustili do normálních konverzací. Já jsem poněkud naivně doufala, jak skvěle si budu rozumět se studenty z Německa, když jsme vlastně sousedy. Opak byl pravdou. Na mojí otázku, jestli někdy byli v Praze se místo očekávané kladné odpovědi dostavil pohled říkající:“A co bych tam jako dělal?“. Situaci jsem se snažila zachránit náhradní otázkou, jak daleko od českých hranic bydlí, avšak místo záchrany jsem konverzaci naprosto zazdila. Odpovědí bylo buď „Nevím.“ nebo „Jak to mám vědět?“. Lea z Německa mi alespoň solidárně slíbila, že Prahu určitě jednou navštíví. Náladu mi mírně zvedla 1 z mých 4 spolubydlících v chatce, Holanďanka Maisha. Tanec a snowboarding jsou našimi společnými zájmy, máme rády stejné značky oblečení, obě se brzy staneme tetou a pozor – víme, kde je Praha a obě jsme tam byly!
Přestože se může zdát, že Česká republika byla ze všech států exchange studentů ta nejméně známá, s Gruzií se nemůžu srovnávat. Upřímně řečeno, i mně chvíli zabralo přemýšlení, co Marie myslí státem „Georgia“, a tak jsem se jí zeptala na hlavní město. Tbilisi bylo klíčem k úspěchu! Takže poté, co jsem si konečně vzpomněla na český překlad Georgie – Gruzie, jsme byly tři, které věděli, odkaď Marie pochází (já, ona a dívka ze sousední Arménie).
Druhý den už jsme hromadně vzdali konverzace ohledně našeho původu a věnovali se samotné orientation. K mému překvapení nás nebylo jen očekávaných 20, ale dorazilo i několik studentů ze sousedních států a mezi nimi i dívka z Jindřichova Hradce. Mluvily jsme spolu zásadně anglicky a to nejen proto, že jsme vzorné exchange studentky :), ale hlavně kvůli Debbie, která vybírala 1 dolar od každého, koho přistihla mluvit rodným jazykem. Po sklizení všech chemicky obarvených a přeslazených cereálií ze stolů jsme se posadili, rozdali si obálky s dokumenty a Debbie započala svůj proslov. Z velké části se věnovala pravidlům našeho programu „4D: NO drinking, NO driving, NO dating, NO Ds in school“ a typicky po americku zmínila několik pravidel ohledně hygieny. Dozvěděli jsme se, že deodorant nestačí, každý musí používat antiperspirant, máme se mýt denně a nemáme zapomínat používat žiletku:D Také nám bylo prozrazeno, co znamená zkratka TMI – too much information (příliš mnoho informací). Jedna z hostitelských rodin má bohužel zkušenost se studentem z Německa, který se neváhal svým novým sourozencům pochlubit se svými sexuálními zážitky, a tak nemáme být až příliš upřímní. Debbie také věnovala několik minut informacím ohledně školy. Jako exchange studenti, kteří předem prošli testem z angličtiny, nemáme právo studovat předmět ESL (angličtina pro cizince), jelikož to americkou vládu stojí více peněz než jen naše samotná výuka. Bohužel i přesto, že bylo několika asijským studentkám školou doporučeno tento předmět studovat, budou muset svou angličtinu zlepšit bez pomoci ze strany školy. Němečtí studenti využili příležitosti a neváhali tvrdit studentce z Číny, že jméno jednoho z nich je Adolf Hitler atd. Zřejmě z důvodu mezery ve vzdělání jim to spolkla i s navijákem a po zbytek večera volala „Adolf! Adolf!“.
Po kupodivu normální večeři (těstoviny a salát) následovala americká specialita marshmallows opečené na ohni podávané s oplatkou a čtverečkem čokolády. Ráda jsem to ochutnala, ale denně to jíst nemusím:)
Následující den ráno po stejné chemicko-cereální snídani jsme se opět já, Rachel, Boube, Elaine, její dcera a manžel sbalili a vydali na dlouhou cestu zpět do severní části New Jersey. Cestu jsme si s Rachel zpříjemňovaly hledáním ostatních exchange studentů na facebooku pomocí Elaininýho iPhonu a obědem na pobřeží oceánu. Po 43 dnech v USA jsem konečně spatřila (a ochutnala :) oceán! Nyní jsem opět doma a těším se na druhý, lednový sraz s ostatními exchange studenty.
K nadpisu: Od Debbie jsem se dozvěděla, že jedním z cílů našeho pobytu je snít v angličtině. Když začneme snít v angličtině, máme napůl vyhráno. Schválně hádejte, v jakém jazyce mě Rachel slýchává brebentit, když spím!

Boot camp

2009-09-15T21:40:00.001-04:00

V tomto článku bych se ráda věnovala naším sportovním hodinám, ať už těm povinným, či volitelným.
Mou první sportovní hodinou je tanec. Tanec patří mezi volitelné předměty spolu s dalšími 66 uměleckými předměty, rozdělenými do sekcí s názvy: umění, tanec, drama, hudba a televizní produkce. Samozřejmě nebudu vyjmenovávat všech 66 předmětů, ale ráda bych zmínila alespoň těchto několik: kreslení komiksů a animace, ilustrace, sochání, tvoření backstage pro divadlo, příprava na hraní v televizi a filmech a mnoho dalších včetně 20 čistě hudebních předmětů. Jelikož jsou tyto předměty čistě dobrovolné, očekává se od studentů maximální zápal pro danou činnost. Mnoho uměleckých předmětů má několik úrovní, a proto studenti, kteří mají zájem o studium vyšší úrovně, si musejí své místo vybojovat před porotou. Můj councillor mě na základě mých předchozích tanečních zkušeností velkoryse umístil do jedné z výběrových skupin. Zpočátku jsem se bála, na jaké úrovni můj tanec v porovnání s mými spolužáky bude, ale má profesorka mě po dvou hodinách ujistila, že tančím stejně jako ostatní dívky.
Ptáte se, jak samotná hodina probíhá? V tanečním sále se všechny převlečené dívky sejdou do 5 minut po zvonění. První půlku roku budeme věnovat přípravě na divadelní hru Romeo a Julie, tedy moderně. Zvolenému tanečnímu stylu je přizpůsobeno i naše oblečení a obuv. Ideální jsou legíny, tričko a bosé nohy, či piškoty. Na základě naší účasti a výkonu v Romeovi a Julii dostaneme naší pololetní známku a naše závěrečné ohodnocení závisí na 2 skupinových vystoupeních v květnu. Pro dobrovolníky se nabízí šance připravit si vlastní vystoupení (solo, duo…) pro únorovou taneční show. Data všech vystoupení jsou oznámena rok dopředu, takže absence studentů je vyloučena.
Na dnešní hodině nám čerstvě vdaná Ms. Dugan rozdala pravidla týkající se naší hodiny a překvapivě dodala několik detailů ohledně osobní hygieny. Prý by nám nerada oznamovala, že páchneme, a tak nám doporučuje holit si podpaždí a prát si taneční oblečení :) Také by nerada odvracela hlavu, při každém našem zvednutí nohy a žádá nás tedy, ať nenosíme kraťásky.
Ať už vás naše taneční pravidla pobavila, či nikoli, pravidla ohledně tělesné výchovy vás jistě nerozesmějí. První z pravidel je tzv. dress code neboli zúžený výběr oblečení. Přestože můžeme nosit zatraceně krátké kraťásky (nebo alespoň většina dívek tak činí), nemůžeme nosit tílka. Naše trička mohou mít pouze jednu z těchto 3 barev: modrá, šedá nebo bílá. Opravdu netuším, jak barvy ovlivňují náš fyzický výkon, ale budiž.
Musím přiznat, že mě proslov Ms. Dugan o hygieně poněkud pobavil, jelikož jsem zmíněné hygienické návyky považovala za automatické, ale prvních pár minut v dívčí šatně 9. a 11. ročníků mě přesvědčil o opaku. Ještě před naší vůbec první hodinou mi v šatně na hlavě přistálo tričko mé afroamerické spolužačky se značnou nadváhou očividně neprané po několik generací.
Po převlečení do našich modro šedobílých úborů se předuneme do obří tělocvičny, jejíž fotku jsem zveřejnila v předchozím článku. Nedokážu odhadnout, kolik studentů se v tělocvičně nachází, ale jelikož má celá škola 8 hodin a přibližně 2000 studentů, bude to něco kolem 250.
6 profesorů korzujících po tělocvičně střídavě křičí:“Choďte dokola! Běžte! Choďte! Běžte!“ U prvního povelu „Choďtě!“ jsem si vzpomněla na vyprávění mé mámy, jak oni museli kroužit o každé přestávce na chodbách. Při etapě „Běž!“ jsem měla problém udržet se na svém místě, protože všichni moji spolužáci mají úžasnou schopnost běžet tak pomalým tempem, že jsem je prostě musela obíhat. A to nejsem bůh ví jaký sprinter.
Když naši profesoři usoudí, že chůze a běhu bylo dost, vyhledá každý student jednoho z 6 profesorů, který je jejich master teacher. Před svým master teacherem se seřadíme do řady v abecedním pořadí a společně provedeme několik kliků a sedů - lehů a stretching. Během stretchingu jsem byla spolužačkou označena za „extra flexible“ (extra pružná), jen proto, že ve stoje dosáhnu na zem s nataženýma nohama. Aha…
Já a zbytek protažených studentů se společně přesuneme do wrestlingové místnosti, kde se vykonává docházka č.2, tentokrát s profesorem, který vyučuje námi zvolenou kombinaci sportů. Po docházce si rozdáme podložky, spustí se americký popík a boot camp může začít. Úkolem.1 byl vzpor na předloktí po co nejdelší dobu. Při pojmu „co nejdelší dobu“ mi hlavou běžela myšlenka, jestli mě tu opravdu hodlají nechat po škole, protože vzpor trénuji každý den :D K mému štěstí byl maximální limit snížen na 2 minuty 30 sekund a vydržela jsem já a několik chlapců. Jedna ze spolužaček mi polichotila frází „good job“ neboli dobrá práce, zatleskali jsme si a dali se do posilování břišního svalstva. Můj master teacher a zároveň cvičitelka počítala do mikrofonu a zároveň makala s námi. Stejně jako ve všech ostatních hodinách na nás profesoři nekřičí (Nechtějí? Nesmějí? Kdoví…), a to je možná důvodem, proč tlouštíci zůstávají tlouštíky.
Po 6 týdnech vyměníme střídavé posilování na zemi a běh za 3 týdny v posilovně a poté za úplně jiné sporty. S mou nynější kombinací sportů jsem maximálně spokojená a doufám, že v další nabídce bude jóga a aerobic, které byly v nabídce loňské. Sportu zdar! ;)

Běžný chod FHS...

2009-09-12T10:50:00.003-04:00

Je sobotní deštivé ráno, já sedím s Mikem na pohovce a konečně se dostávám k psaní článku o mém prvním týdnu ve škole. Podklady k tomuto článku si připravuji už od pondělka a dokonce jsem si na moje poznámky vyhradila speciální blok s nápisem New York od mé sestry, do kterého horlivě zapisuji během hodin. Bohužel i přesto, jak dlouho jsem tento článek připravovala, bude zřejmě směs informací působit chaoticky. Než přejdu k samotnému obsahu bych ráda dodala, že tato „školní rubrika“ se nejspíše stane pravidelnou a bude prokládána články o mém běžném životě v US. Nyní k samotnému článku.
Během uplynulých 4 školních dnů se naši profesoři snažili pomalu najet na normální školní režim. Dostali jsme učebnice, rozvážené po škole ve speciálních vozících, které si díkybohu můžeme nechat doma a budeme je obvykle používat jen na domácí úkoly. Jedna knížka stojí okolo 1800 Kč, takže na ně musíme být extrémně opatrní, abychom v závěru roku nemuseli zmíněnou částku platit. Dále nám byla ve čtvrtek rozdána americká verze žákovské knížky skombinovaná se školním řádem. První polovina knížky je věnována školním pravidlům, dopisům od vedení, rozvrhem s časy, kdy zvoní a druhá polovina je ve formě kalendáře, kam vám profesor napíše povolení, že můžete opustit třídu, když jdete na záchod nebo k vašemu councillorovi (úředník tvořící váš rozvrh).
V mé první hodině (principles of business law - 7:27 – 8:17) jsme pokročili ze všech předmětů asi nejvíce. Došli jsme do dvou třetin první kapitoly s názvem právo a právní systémy. Během hodin střídavě posloucháme poutavý výklad prokládaný praktickými ukázkami a střídavě čteme články s názvy: Jaký je tvůj verdikt? nebo Přemýšlej kriticky o tomto případu; a následně o nich debatujeme. Za domácí úkol obvykle máme vypsat si zvýrazněná slova z učebnice s jejich významem. Já si pod každý anglický pojem píši český ekvivalent jinou barvou. Za můj první domácí úkol jsem dostala 20 bodů z 20 a byly mi zapsány do univerzálního školního počítačového systému, kam se zapisuje i absence.
Má druhá hodina (US history – 8:22 – 9:10) byla po celý týden naprosto ovlivněna současnými událostmi v US, že jsme se k samotné látce ani nedostali. Jediná věc, která spadá do normálního amerického školního systému bylo tzv. „Do now“ neboli „Udělej nyní“. Každý den, po příchodu do třídy, je na tabuli nadepsáno „Do now“ a několik otázek k tématu probíranému daný den. Na tyto úkoly máme vyhrazenou speciální stránku a po 1 týdnu nás profesor obejde a rozdá body.
V úterý jsme vyplnili papír s kontaktními informacemi, jménem profesora a závěrečnou známkou „social studies“ z našeho 10. ročníku. Jelikož „social studies“ zahrnuje český zeměpis, dějepis a základy společenských věd, napsala jsem mu tam tři česká jména a tři A (jedničky) :) Následující den jsme hodinu započali úkolem: Vysvětli slova zodpovědnost, vytrvalost a cíle, na který jsme plynule navázali projevem amerického prezidenta Baracka Obamy ke studentům high school (7-12 ročník) http://www.youtube.com/watch?v=3iqsxCWjCvI . Tento projev jsem shlédla již v úterý na hodině dance/drama, ale tentokrát jsem neměla za úkol jen sledovat, nýbrž napsat příklady ke slovům z úkolu č. 1, které prezident zmínil. President pronesl svůj projev ve škole Wakefield high school ve městě Arlington, Virginia a předcházel mu krátký projev zástupce studentů, který presidenta představil. Obsahem bylo ve zkratce, že osud Ameriky je na studentech a povinností každého studenta by mělo být hledání v čem jsme dobří a nepřenášet naše osobní problémy na školu. To, že nezáleží na tom, kolik máte peněz nebo z jaké sociální vrstvy pocházíte dokázal několika příklady o chudých, či handicapovaných dětech, které to někam dotáhly. Upřímně řečeno i mně, jako neamerickému občanovi mi jeho slova vhrnuly slzy do očí.
Na začátku čtvrteční hodiny mi jeden ze spolužáků připomněl mou českou školu, když se otázal:“Budeme se koukat na film?“. Přestože jsou americké děti vesměs úplně jiné, takovéhle otázky máme společné.
Páteční hodinu jsme věnovali tématu 9/11 aneb 11. září 2001, o kterém bylo i „Do now“. Za úkol bylo zodpovědět otázky: Co si pamatuješ o útocích 11. září 2001? Kdo byl za útoky zodpovědný? Co se vlastně stalo? a Proč bychom si měli tento den pamatovat?. V následné diskuzi nám profesor vyjmenoval státy, ze kterých teroristé pocházeli a položil otázku: Proč byli zrovna ze středního východu?. Správná odpověď samozřejmě byla protože zastupovali islámské radikály, což ale nezabránilo mé spolužačce vyřknout nahlas myšlenku:“ Protože je to blízko New Yorku?“. Profesor je zřejmě na podobně hloupé odpovědi zvyklý, ale já jsem se smíchu neubránila a hned jsem to tajně zapsala do mých poznámek :) Teď z té vážnější strany. V 8:46 ze z rozhlasu ozval hlas z vedení, s informacemi o třech studentech Franklin High Schoul, kteří při těchto útocích zahynuli a s žádostí o minutu ticha.
Ve třetí hodině (dance – 9:15 – 10:03) jsme byli společně se studenty dramatu rozděleni do skupinek po 5 a měli jsme za úkol zahrát pantomimou scénku ze scénáře, který nám rozdala profesorka dramatu : Ms. Little (paní Malá). Po ukončení každé scénky zbytek studentů hádal, ze které že to Shakespearovy hry bylo. Po té, co jedna skupinka odehrála scénku z mé oblíbené hry Večer tříkrálový a nikdo nevěděl odpověď, jsem se stydlivě přihlásila, že vím odpověď, ale jen česky :D. Nakonec jsme se s paní Malou dostaly ke stejnému názvu v angličtině a byla jsem pochválena. Musím říct, že jsem vděčná za naší povinnou četbu v ČR, bez ní bych byla na Shakespearovsky laděných třetích hodinách naprosto ztracená. V páteční hodině jsme začali s přípravou tanečního prologu pro naší (převážně afroamerickou) verzi hry Romeo a Julie. Na pondělí máme za úkol přinést si taneční oblečení, které si budeme moci uložit do speciálních skříněk u tanečního sálu a začneme se soustředit více na tanec než na drama.
Mou čtvrtou hodinou je angličtina (10:08 – 10:56), ve které jsme se celý týden věnovali eposu o Gilgamešovi. Profesorka napsala na tabuli otázky k desetistránkovému textu, na které musíme do pondělka na základě našeho čtení odpovědět. Protože samotné vyučování angličtiny není nijak extra zajímavé, o zábavu se starají děti samy. 90% studentů sedí s batohem na stole místo sešitů (samozřejmě pokud nemají batoh na zádech), za který skrývají mobilní telefon a naprosto ignorují zadanou práci. Jeden ze studentů předstírající čtení otázek na tabuli nemohl něco přečíst, a tak se zeptal profesorky. Ta se ho zeptala jestli nepotřebuje/nenosí brýle, na což jí student odvětil:“Vidíte je snad na mně?“. Oslovování profesorky angličtiny oblíbenou frází amerických teenagerů „hej jou mama“ také není výjimkou.
Na pátou hodinu (11:01 – 11:49) se přesunuji do učebny žurnalistiky, která je má oblíbená. Na žurnalistiku jsme spojení juniors a seniors (11 a 12 ročník), přičemž většina 12. ročníku pracuje ve školních novinách. Z jejich funkcí vyplývá, že to jsou děti, které na rozdíl od ostatních ovládají spelling (profesorka angličtiny nevěděla jak vyspelovat „pronounciation“) a vědí, kde leží Česká republika. Zároveň se mě nesnaží přesvědčovat, že Československo stále existuje a neptají se mě, jestli mluvím Československy, jako můj spolužák na matematiku. Redaktor věnující se mezinárodním vztahům je díky svým evropským předkům velkým fanouškem Německa, které dokonce v červenci navštívil. Při společném obědě jsme se domluvili na interview, které chce udělat se mnou a Rachel.
Během týdne jsme konzultovali na základě našeho domácího úkolu z minulého víkendu (Vymysli námět na příběh do školních novin.) naše nápady. Moje téma: Jak jsem se stala exchange studentkou. zaujal mojí „poradkyni“ z 12. ročníku, tak třeba z toho něco bude.
Moji „6 period“ (11:54 – 12:42) trávím v jídelně, kde jsem zatím každý den seděla s jinými lidmi. V úterý si ke mně přisedla skupinka kluků, přičemž jeden z nich zná holku ze školy, která má rodiče ze Slovenska. Během tělocviku nás představil, ale česko – slovensky jsme si bohužel nepopovídali, protože nerozumí češtině. Zatím zůstáváme u pozdravu na chodbě v kombinaci Ahoj – Hi. V jednom z dalších dnů jsem se usadila k volnému stolu a věnovala se eposu o Gilgamešovi, když si ke mně přisedla skupinka afroamerických dětí. Namísto pozdravu na mě zahuhlali:“Who are you?/Kdo jsi?“, tak jsem jim slušně odpověděla, kdo a odkaď jsem, zjistila jsem, že netuší, že Česká republika existuje a tiše jsem se přesunula k bezpečnějšímu stolu ke studentům, kteří se také věnovali škole. Některé děti se zdají být až nebezpečné a ze svých stolů se vytvářejí taková gangsterská teritoria. Když jsem od svého úkolu na angličtinu občas zvedla hlavu viděla jsem afroameričanku řvoucí na spolužáka, ať okamžitě vypadne od jejich stolu, že ho tam nikdo nechce atd. Její „bodyguard“ si všiml mé pozornosti, oznámil jí to, ona si mě sjela pohledem a naštěstí se vrátila zpět ke své původní oběti.
Předposlední hodinou je matematika (algebra – 12:47 – 13:35), kde jsme se celý týden věnovali opakování z předchozích ročníků. V páteční hodině se mě spolužák sedící za mnou zeptal, jestli nemám tužku. Tužku jsem mu půjčila, načež se mě naprosto směšně zeptal, jestli jí chci zpátky. Jasně, že jsem jí chtěla zpátky, copak můžu každý den někomu dávat tužku?
Školní den pravidelně zakončuji v tělocvičně (Gym – 13:40 – 14:28), kde nám během týdne rozdali skříňky, do kterých při troše snahy narvu jednu botu a vybrali jsme si sporty. V mé třídě je na tento semestr na výběr buď ABS (/posilování břicha), cardio a posilovací stroje nebo chůze a běh, ABS a posilovací stroje. Já jsem si vybrala první možnost, protože po škole budu mít crosscountry (přespolní běh), tak nemusím běhat i o tělocviku.
Omlouvám se za až přespříliš obsáhlý článek, snad vám pomohl udělat si představu o amerických školách a jejich studentech. Příští týden mě čeká první test z Principles of business law, tak držte palce :)

Pensylvánie

2009-09-08T18:04:00.004-04:00

Jelikož je letošní září ve znamení prodloužených víkendů, rozhodla se naše rodina vyrazit na dvoudenní výlet do sousední Pensylvánie. Hned poté, co nás (mě a Rachel) rodiče vyzvedli v pátek u školy, vyrazili jsme na tříhodinovou cestu. Naším cílem bylo turistické centrum v okolí města Lancaster, bydliště tzv. Aimish lidí. Aimish je původně švýcarská křesťanská komunita lidí, vedoucí život našich pra prapředků – nepoužívají elektřinu a vyrábějí si co nejvíce věcí doma – ať už jde o jídlo, či oblečení.
K večeru jsme se ubytovali v předem zarezervovaném hotelu, za který jsem já, ani Rachel nemusela platit, děti do 17 let mají pobyt zdarma. V našem původním plánu byla večeře v Texaské restauraci situované hned v sousedství hotelu, ale třicetiminutová čekací lhůta na stůl nás přiměla dát zavděk obyčejnému motorestu (tzv. diner). Cestou z večeře jsme zastavili u pro mě atrakce, pro americký zbytek rodiny zřejmě něco běžného – „Bible outlet“. Obchod plný náboženské literatury, obalů na bible, dětské „princess“ bible, CD s dětskými náboženskými písněmi, přívěsky, tužky, trička… prostě vše, na co se dá vtěsnat alespoň slovo Ježíš. Mika, jakožto pastora, tento obchod zaujal natolik, že jsme zde strávili pomalu více času než když jdu nakupovat já.
Sobotní den jsme započali v hotelové jídelně typicky americkou snídaní – vafle, mufiny, bakels, párky, vajíčka, toasty… Já jsem si s radostí odnesla několik jablek a pár čokoládových mufinů, jako náhražku českého perníku.
Od hotelu jsme jen popojeli do městečka s neobvyklým názvem Intercourse (=pohlavní styk). Roseanne mi ještě před odjezdem vyjmenovala názvy přilehlých vesnic s podobně laděnými názvy, takže mě trička s nápisy I love Intercourse ani moc nepřekvapila. Naší první zastávkou v Intercourse bylo farmářské tržiště s bio produkty. K dostání bylo ovoce, zelenina, uzeniny, sýry, zavařeniny, laskominy a k mé radosti i hladká mouka, ze které jsem hned v pondělí usmažila pravé české palačinky. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla těhotná dívka, které nemohlo být více než 17 procházející se se svým mladším bratrem a maminkou (doufám, že to byl sourozenec a ne první syn).
Po úspěšném nákupu a mírném šoku jsme nasedli do vozu taženého koňmi, řídícího Aimish dívkou s oholenýma nohama. Upřímně řečeno, jen stěží jsem odolávala pokušení, zeptat se jak si ty nohy holí. Koňské povozy jsou v této „Aimish“ oblasti Pensylvánie běžnou součástí silniční dopravy, což můžete vidět na výše umístěných fotkách. Přibližně v polovině cesty jsme zastavili u stánku s domácí citronádou a pečivem. Při placení občerstvení dala Roseanne jak se sluší a patří malému Aimish chlapci dýžko (v restauracích se mimochodem pohybuje mezi 5 až 10 dolary) a chlapec nemohl uvěřit, že ty peníze jsou opravdu pro něj.
Po skončení jízdy v koňském povozu jsme měli šanci zhlédnout další konfrontaci Aimish dětí s běžným světem – dva chlapci v kavárně sledující televizi s neobvyklým zaujetím. Zatímco si chlapci užívali svou neobvyklou chvilku, já jsem se nepřestávala divit nad mým neobvyklým obědem. Jelikož jsem už přijala hranolky jako jedinou v Americe existující přílohu, velice mě překvapilo, že může existovat ještě něco horšího a to chipsy! Přátelsky jsem je tedy nabídla ostatním členům rodiny, která je s chutí slupla. Fuj!
Po (ne)chutném obědě jsme se odebrali do hotelu relaxovat. Roseanne v posteli, Mike a Rachel u počítače a já v hotelové posilovně s výhledem na bazén. Přestože jediný stroj, který jsem dokázala spustit byl běhací pás, uvítala jsem změnu cvičebního prostředí. Po zasloužené sprše jsme navštívili outlet č.2, tentokrát adidas. Mým cílem bylo sehnat mé první opravdové boty na běhání a svůj cíl jsem splnila. Za pouhých 40 dolarů si nyní dopřávám stokrát pohodlnější běh než kdy jindy. Do košíku jsem ještě přihodila druhý produkt za 50% - tenisky do školy (17 dolarů). Výhodou permanentního vysedávání v autě a prakticky minima chůze je, že vaše boty vypadají i po 10 letech jako nové, a tak se nemusím bát, že mi nevydrží do Čech.
Svůj úspěšný úlovek jsem si tajně přála oslavit večeří v mé oblíbené restauraci Olive garden, ve které však byla čekací lhůta 50-60 minut, což nám za to opravdu nestálo. Místo v turistických sítích restaurací, jakou je právě Olive garden, jsme se raději najedli v dalším z motorestů. Velice mě potěšila nabídka „All you can eat“ salátový a desertový bar za 7 dolarů. Naložila jsem si plné dva talíře čerstvé zeleniny a celé hodování zakončila otestováním všech dostupných desertů.
Poslední sobotní akcí byla návštěva outletového centra č.3 s mými oblíbenými obchody jako nike, zumiez nebo Američan eagle. S úderem 21 hodiny všechny obchody zavřeli a my se odebrali do postelí nabrat síly na nedělní cestu domů.

Můj první školní den na Franklin high school

2009-09-06T22:04:00.001-04:00

Letošní školní rok na Franklin high school začal poněkud netradičně již 3. září, tedy před dnem práce, který se letos slaví 7. září. Stejně jako v ČR jsem i tady vstala v 6 hodin ráno, vykonala typické ranní činnosti a spolu s Rachel vyrazila na zastávku našeho školního autobusu, vzdálenou ani ne 2 minuty od domova. Autobus přijel podle řádu v 6:51, avšak na druhou stranu silnice. Přestože řidič spustil závoru na přední straně autobusu, která má zabránit přecházení před autobusem, všechny děti se líným krokem vydali střemhlav do provozu nejbližší cestou, tedy předem. Jelikož byl první školní den, noví studenti se museli řidiči prokázat dopisem od školy s informacemi o odjezdech autobusu. Poté, co se všichni ospalci usadili do kožených lavic, vybavených pásy podobným těm v letadle, se řidič vydal směrem ke škole. Naše zastávka je první na trase, takže jsme během cesty několikrát stavěli na dalších zastávkách. Po necelých 20 minutách jsme dorazili ke škole, kde už se postupně řadily ostatní žluté autobusy kolem školy. Studenti se roztřídily do 3 hlavních skupin, podle budovy, kde mají svou první hodinu.
Moje první hodina se měla nacházet ve třídě „C218“, tedy budova C, druhé patro. U vstupu do budovy si musí každý student vyndat svůj průkaz totožnosti vydávaný školou a projet ho speciálním strojkem. Tím se škola snaží vyhýbat problémy s docházkou. Po zabzučení zvonku v 7:30, kdy začíná první hodina, náš profesor zjistil, že se ve třídě nacházejí studenti se třemi různými předměty na rozvrzích, takže jsme se během hodiny rozdělili a přesunuli do jiné učebny, tentokrát v budově B. Během přesunu se ozval hlas z rozhlasu přednášející ranní modlitbu. Security guys (něco jako školní policie) nařídili všem zastavit, přiložit pravou ruku na hruď a alespoň předstírat pozornost. Správně bychom byli měli koukat na vlajku, ale ta se na chodbě nenacházela. Po druhém zabzučení zvonku po přibližně padesátiminutové hodině jsem se během tříminutové přestávky bleskově přesunula do další učebny, též v budově B. Abych neměla přechod mezi třídami moc jednoduchý, stěžovali mi ho studenti ukládající si své věci do všudypřítomných kovových skříněk na kód nebo dívky objímající své profesory či školní policisty se slovy:“Stýskalo se mi.“ Vždycky jsem si myslela, že v Americe jsou veškeré dotyky na pracovišti popř. ve škole naprosto tabu, ale Roseanne mě následně utvrdila, že je to úplně běžné. Schválně, kolik z vás objalo 1. září svého profesora?
Druhá hodina probíhala jako všechny hodiny první den proslovem o pravidlech jako zákaz používání jakékoliv elektroniky (hlavně mobily a ipody), docházka, včasné příchody do hodiny atd, takže jsem měla spoustu času na prohlížení třídy a mých nových spolužáků. Všechny učebny jsou vybaveny počítači, promítačem, televizí, elektrickým ořezávátkem na katedře a klasicky lavicemi. Každá lavice je jen pro jednoho studenta a má k sobě z pravé strany přimontovanou židli, takže abyste se mohli usadit, musíte obejít celou lavici nebo lépe celou řadu.
Většina dětí chodí do školy buď s až směšně malými kabelkami nebo naopak s velkými batohy, které si během hodiny nechávají na zádech, což vypadá celkem komicky (obzvlášť když si z batohu něco vyndají a pak ho vrátí zpět na záda). Roseanne mi pár dní před začátkem školy řekla, že jsou ve škole nějaká pravidla ohledně délky kalhot (ne kratší než kam vám sahají ruce) a triček bez rukávů. Při pohledu na mé spolužáky a vzpomínce na pravidla o oblékání jsem se musela pousmát. Většina holek nosí kraťásky, které zahalují opravdu jen to nejnutnější a kluci je doplňují basketbalovými kraťasy staženými opravdu proklatě nízko. Nejspíš protože se v amerických školách, ostatně jako i v domácnostech, nepřezouvá, nosí většina holých z…. gumové pantofle nike s „ladícími“ ponožkami též nike na nohách už z domova. Holé nohy nosí kolektivně zlaté, popř. stříbrné „gladiátorské“ sandály.
Přestávka mezi druhou a třetí hodinou byla opravdu velkou výzvou. Během 3 minut jsem se musela promotat celou školou z budovy B až do budovy F, do tanečního sálu. Dorazila jsem opravdu načas, o návštěvě toalety se mi mohlo jen zdát. Z tanečního sálu jsme se přesunuly (v naší taneční hodině jsme jen holky) do monstrózního školního divadla, kde jsme se sešly se studenty dramatu. Kvůli přípravě nejspíš vánoční hry Romeo a Julie budeme první půlrok pracovat společně, abychom působili ve hře jednotně a druhý půlrok se budeme soustředit jen na tanec. Jediným úkolem během této hodiny bylo udělat dvojice tanečník – herec, vyměnit si tři zajímavé informace o sobě a následně je přednést ostatním. Můj „partner“ se jmenoval Ousa, je napůl Nigérijec a je prý rapper :)
Po dalších dvou běžných hodinách jsem se o přestávce stavila v hlavní kanceláři, kde si mě vyfotili webcamerou a vystavili mi můj školní průkaz totožnosti. Díky tomuto zdržení jsem se nestihla včas přesunout do jídelny, takže mě na chodbě chytil jeden ze školních policistů, zeptal se mě, kde mám být a upozornil mě, že příště už za to bude postih. Když si vzpomenu kolik hodin jsem v životě strávila na chodbách v mé české škole během pauz, tak si přeji, aby mi sem někdo několik minut navíc poslal. Při vstupu do jídelny jsem si „pípla“ můj nový průkaz a usadila se k jednomu ze stovek stolů. Během konzumace mého oběda z domova jsem obhlížela obědy mých spolužáků, zakoupené u okýnek s nápisy „teplý oběd“. Teplý oběd v překladu znamená studená houska proložená ohřátým kusem mletého masa, hranolky a list salátu, který končí z 90 procent v koši. Vše servírované na papírovém tácku. Celý výživný oběd můžete zapít buď ochuceným mlíčkem á la první stupeň základní školy nebo limonádou v plechovce. Pokud zrovna nemáte chuť na „teplý“ oběd, můžete si jako zbytek studentů koupit pytlík s popcornem nebo chipsy. Jídelnu opouští studenti hromadně 3 minuty před začátkem další hodiny. Jídelna je vybavena toaletami, takže oficiálně nemáte důvod a tedy ani povolení opouštět jídelnu, dokud nezačne pauza před další hodinou.
Předposlední hodinou byla matematika, kterou jsme prakticky celou strávili posloucháním životního příběhu našeho učitele. V zkratce: se svým věkem 63 let je nejstarším učitelem na škole, už 30 let bojuje s rakovinou, v mládí jezdil na soutěže v kulturistice a stále posiluje 5 dní v týdnu. V konci hodiny nám rozdal několik příkladů, abychom věděli, co nás na začátek čeká.
Na poslední hodinu jsem se přesunula do naší obří tělocvičny, kde jsem jen nahlásila jméno a zbytek hodiny seděla na tribuně spolu s ostatními studenty roztříděnými podle ročníků. V následujících hodinách nám budou přiděleny skříňky na sportovní věci a vybereme si sporty, kterým se chceme věnovat prvních pár měsíců.
První den byl pro mě jedním slovem chaos. Doufám, že se v příštích dnech přestanu ztrácet, najdu si čas na hledání mé skříňky a rozluštím systém odemykání.

Den, kdy se sen stal skutečností

2009-08-29T00:16:00.004-04:00

Roxy mikina - 19,90 (původně 54)

mikina Roxy - 19,90 (původně 40)

mikina Roxy - 19,90 (původně 38)
holínky - 29,99 (původně 59)

Když jsem byla malá, snila jsem o dni, kdy se otevřou všechny obchody a vše bude zdarma. Představovala jsem si, jak poběžím s obrovským kufrem a budu do něj házet vše, co mi přijde pod ruku. Následně jsem vymýšlela strategie, jak budu oblečení, které jsem si nestihla vyzkoušet, s někým vyměňovat. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem tomu věřila.
Dnes, o několik let později, když už bohužel vím, že se obchody bez pokladen nikdy neotevřou, jsem poznala něco mnohem, mnohem lepšího. Něco reálného – síť obchodů Marshalls. Abyste pochopili mé pocity co nejlépe, zběžně vám popíši, co návštěvě Marshalls předcházelo.
Moji host – rodiče se dnes dopoledne rozhodli zajít do kina v mém oblíbeném nákupním centru, a tak jsem vyrazila s nimi, abych si mohla projít obchody, zatímco oni shlédnou film. Po dvou návštěvách každého obchodu bez jediného úlovku se naštěstí objevili Mike s Roseanne, zašli jsme na oběd, Mike si koupil telefon a jeli jsme domů. Plánem číslo 2 byla americká klasika – návštěva baseballového zápasu s tanečními vystoupeními a ohňostrojem na závěr. Navzdory nepříznivému počasí jsme s Roseanne a Rachel vyrazily směrem k baseballovému hřišti, ležícímu hned vedle obchodního centra. Během cesty déšť ještě zesílil, ale my jsme to jako správné ženy neobrátily, nýbrž dorazily až k obchodnímu centru a řádně si vynahradily naše pokažené plány. První kompenzací byl Target. Obrovský obchod podobný např. českému Tescu, jen většímu a bez jídla. Jako vždy jsme zamířily rovnou k sekci s oblečením, kde mě čekalo překvapení v podobě oblečení Paul Frank za… skoro zadarmo! Tričko za 9,90, tepláky za 15… Prostě sen. To jak už ale víme, byl jen začátek!
Druhou kompenzací byl konečně můj splněný sen – Marshalls. Hned u vstupu jsem si zamilovala barevné holínky zlevněné na polovinu, o kterých jsme náhodou s Roseanne mluvily cestou na baseball/nákupy. Dál mě Roseanne vyslala směrem k oblečení a začalo prohrabávání svršky pověšenými na ramínkách tvořící nekonečné řady. Z dálky tyto regály vypadaly spíše jako secondhand, ale pokud jste se trochu zanořili, zjistili jste, že to, čím se prohrabáváte má k oblečení z druhé ruky hodně daleko. Mezi tisíci nudnými světříky a mikinami se daly najít svetry Billabong, trička a mikiny Roxy, Ed Hardy, Quiksilver za méně než polovinu původní ceny. Zajímá vás v čem tkví tajemství tohoto nákupního ráje? Marshalls odkupuje od obchodů a designerů přebytečné kousky oblečení a obuvi a prodává je se značnou slevou. Geniální! Už se nemůžu dočkat, až začne zima a já se zanořím mezi zimní oblečení a objevím třeba nějakou krásnou zimní bundu nebo boty.

Jak jsem se oficiálně stala studentkou Franklin high school

2009-08-27T14:21:00.004-04:00

Tento článek bych ráda věnovala všem budoucím exchange studentům, aby si utvořili představu, jak může celý proces probíhat (nebo také samozřejmě nemusí – jiný kraj jiný mrav zde platí dvojnásob.
Má hostitelská high school mi byla vybrána automaticky, jako nejbližší státní škola od mého nového domova. Má host – mum mně ve škole zapsala, ještě než jsem přiletěla, takže na mě zbýval jen výběr předmětů. Školu jsme navštívily dvakrát, než se nám podařilo trefit do správného dne, kdy se zapisují předměty – pondělí 24. V „recepci“ jsme se zapsaly a vyrazily do prvního patra plného dětí. Úřednice, u které jsem se opět zapsala mě překvapivě poznala a oslovila mým křestním jménem. Později jsem se dozvěděla, že nadcházející školní rok budeme s Rachel nejspíš jediné exchange studentky mezi více než 1900 studenty.
Studenti jsou dle počátečních písmen svého příjmení rozděleni mezi councellory – úředníky, starající se o naše předměty a plnění kreditů.
Vše probíhá v přátelské a poněkud líné atmosféře. V momentě, kdy jsou studenti (přítomni s celou svou rodinou a tisíci sourozenci) zavolání, nejdříve dokončí konverzaci s kamarády a teprve poté se velice pomalým krokem vydají do kanceláře. Na jednu stranu si chtějí vybrat ty předměty, které jim nejvíc vyhovují a následně je ještě měnit, ale nejsou kvůli tomu ani ochotni přidat do kroku a nešklebit se…
Další věc, která mě překvapila, tentokrát v dobrém slova smyslu, byl styl oblékání a účesy, ne studentů, nýbrž učitelů. Během mé návštěvy ve škole jsem potkala přibližně 6 učitelů, či úředníků a celá třetina, neboli dvě afroamerické úřednice byly celé oblečeny v různých odstínech růžové. Jednoduše: Růžová je v kurzu! Jedna z nich měla navíc velice zajímavý „hair styling“. Na tisíce druhů copánků jsem si už zvykla, ale dredy na postarší úřednici, to jsem nečekala. Je úžasné, jaká je tu svoboda!
Nyní zpět k mému výběru předmětů. Před návštěvou školy jsem si od Rachel vypůjčila knížku se seznamem předmětů a jejich popisem. Od agentury jsem věděla, které předměty mám povinné (angličtina a americká historie) a zbývajícími předměty jsem chtěla ty povinné jen „doladit“ ve stejném humanitním duchu. Doma jsem si z „knihy předmětů“ vypsala předměty, jenž mě něčím oslovily, nehledě na kredity, kterým jsem ještě nepřišla na kloub.
Na začátku rozhovoru s mým councellorem jsem mu předložila mnou přeložené vysvědčení z „10. ročníku“ a začala debata o předmětech. Vzhledem k tomu, že zde nebudu maturovat, nemusím plnit žádné kredity, jediné co musím splnit, jsou mé povinné předměty a školou určená matematika. Můj councillor si všiml, že jsem si své předměty předpřipravila, což ho potěšilo, avšak co mě nepotěšilo, bylo, že mi moje zápisky „zabavil“. Na základě toho, co jsem mu pověděla, o co se zajímám a jím zabavených poznámek mi do druhého dne sestavil rozvrh, o kterém se mi ani nesnilo.
Posledním krokem nezbytným k započatí školního roku 09/10 byl tzv. ESL test. Test, na základě něhož se rozhodne, zdali zahraniční student musí navštěvovat předmět ESL – angličtina pro cizince. Test měl 4 části: listening (poslech), speaking (pohovor), writing (psaní) a reading (čtení) a konal se ve školní knihovně. Psala jsem ho já, jako jediná exchange studentka, jeden Egypťan a jeden student z Thajwanu. Výsledek testu mi poněkud netradičně přišel ve formě sms zprávy na Rachel mobil. Bez formalit, jen: She passed, she doesnť have to také the esl class. = Prošla. Nemusí chodit na ESL.
Od dnešního dne zbývá pouze týden do začátku školy. Doufám, že i po začátku školy, budu s mým rozvrhem stále stejně spokojená a výběr sportů bude jen třešničkou na dortu.

Calvary chapel

2009-08-23T21:34:00.002-04:00

Dnes, 23. srpna, po absolvování mé druhé návštěvy místního kostela, mám konečně pocit, že mám dostatek podkladů k napsání článku o tom, jak to v amerických kostelech vlastně chodí. Můj host – dad chodí do kostela, kde i on sám občas promlouvá a já spolu s Rachel a Roseanne navštěvujeme kostel, do kterého má host – mum chodila už za svobodna. Prý chvíli chodila s Mikem do jeho kostela, ale lidé se s ní nebavili a tak se vrátila zpět do svého.
Náš kostel je protestantský a nachází se asi půl hodiny jízdy autem od našeho domu. Na první pohled vypadá jako velký dvoupatrový dům a ani po vstupu dovnitř se dojem z něj nijak nepřibližuje českým kostelům. Dolní patro zabírá místnost velice podobná školním jídelnám s hracím koutkem a ve druhém patře se nachází „taneční sál“ se židlemi, promítacím plátnem a podiem s bicími, piánem, kytarami a mikrofonem. V čele místnosti kupodivu nevidíme kříž, nýbrž zlatavý nápis Jesus is a Lord.
Roseanne patří k ženám, které pomáhají s občerstvením, a tak obvykle přijíždíme přibližně o hodinu dříve (v 9 hodin), abychom nakrájely námi upečené brownies a vypily ranní kávu. V 10 hodin se všichni přemístíme z jídelny do „tanečního sálu“, kde se usadíme a vše může začít. První částí programu je obvykle zpěv úvodní písně. Zatímco kněz připojí notebook k promítacímu plátnu, jeho manželka s dcerou se ujmou hudebních nástrojů a začnou zpívat texty promítané na obrazovce. Jak jsem se už dříve zmínila, v textech se obvykle objevují věty: Ježíš je lord. Modleme se. Díky němu jsme silnější.
Po úvodní písni se ujme mikrofonu kněz s biblí v ruce stojící za stolečkem. Pro začátek přednese se zavřenýma očima a hlavou sklopenou stručnou modlitbu, ukončenou klasickým amen (čti ejmen), na kterou plynule naváže proslov o životě, životních problémech, prostě o ničem o čem bychom dosud nevěděli. Upřímně řečeno v tyto chvíle obvykle přemýšlím, proč ti lidé nejdou například pomáhat, někomu, kdo to opravdu potřebuje a ocení, místo vzývání něčeho abstraktního, č/jehož zpětná vazba je minimálně diskutabilní.
Když se kněz chystá přejít k rozebírání bible, vyzve děti ať se odeberou s jednou z „učitelek“ dolu do hracího koutku nazývaného vznešeně nedělní školou. Nedělní škola spočívá v pročítání růžové pro holčičky a modré pro chlapečky bible a následně vybarvování omalovánek a další ne úplně náboženské hry. Poté co naše řady prořídnou si každý vytáhne svou svatou knihu dostupnou opravdu v široké škále designů (květinky a růžové kamínky pro děvčata, maskáče či les pro chlapce), zvýrazňovač a kněz nadiktuje stránku a kapitolu, kterou bude dnes rozebírat. Vzhledem k tomu, že jsem nevěřící a bibli jsem četla všeho všudy jednou (v převyprávěné verzi), je pro mě občas nelehké porozumět, co tím autor/kněz/svatý myslel. Vlastní bibli si do kostela nenosím a tak se místo horlivému podtrhávání raději věnuji přemýšlení o slovech kněze. Obvykle neříká nic extrémně vyhraněného, jen že máme být vděční, chovat se slušně atd, avšak dnes mě překvapil. Úryvek byl nejspíše na téma smrt, čehož se náš kněz chytil a následoval dlouhý proslov o rozdílu mezi smrtí věřícího a nevěřícího člověka. Věřící člověk, prý nikdy neumře, je jako larva, jen se převtělí v motýla a naopak lidé nevěřící lidé jdou do pekla…
V závěru tohoto článku musím projevit lítost, že jsem v Čechách nikdy nenavštívila mši v kostele, protože bych jistě měla lepší srovnání a můj článek by mohl být objektivnější.

Stravovací návyky mé hostitelské rodiny

2009-08-21T21:07:00.006-04:00

Tento článek jsem se rozhodla napsat na základě myšlenky mé spolužačky, cituji:“To jsem zvědavá, jestli tam přibereš nebo zhubneš nebo jak budeš vůbec vypadat.“. Musím uznat, že jsem sama zvědavá, je to opravdu velká výzva. Ptáte se proč? Brzy pochopíte. Ale nejdříve obecný úvod a americkém stravování z širšího úhlu pohledu.
Spojené státy americké si nejspíše většina z vás asociuje s rychlými občerstveními typu Mc Donalds, KFC, Pizza Hut, Taco Bell, Dunkin Donuts, Wendys´a bůh ví kterými ještě a nejste daleko od pravdy. Mezi těmito řetězci a jejich konzumenty funguje dokonalá symbióza. Producenti prodávají své zboží za nebývale nízké ceny a konzumenti na oplátku konzumují prakticky každodenně, vše co se do nich vejde. Uvedu příklad: Nejste sice příznivcem hranolek a burgrů všech chutí a velikostí, nicméně neodoláte zmrzlinovému poháru v Mc Donalds? V ČR zaplatíte za pohár „české“ velikosti přibližně 30 Kč. V USA zaplatíte ne za stejný, nýbrž minimálně o polovinu větší zmrzlinový pohár pouhý 1 dolar (cca 18 Kč) a ještě dostanete pytlík oříšků na posyp zdarma. Tak kdo by jezdil do supermarketů pro čerstvé ryby a zeleninu, když se může za „pár babek“ najíst hned za rohem (ano fastfoody jsou opravdu na každém rohu.)? Moje host rodina rozhodně ne. Jak to tedy vypadá se stravováním u nás? Čtěte dál.
Den začínáme snídaní. Úmyslně jsem z předchozí věty vypustila slovíčko „klasicky“, protože den by sice měl začínat snídaní (abychom „nakopli“ náš metabolismus atd.), avšak ruku na srdce, kolik z vás pravidelně snídá? Naše rodina snídá, řekněme občas a rozhodně ne společně. Vzhledem k tomu, že chodím spát poměrně brzy (max. v 11 hodin) vstávám též brzy a snídám jako první. Má host mum už je tou dobou také vzhůru, nicméně Roseanne opravdu nepatří mezi vyznavače zdravé výživy a odmítá jíst cokoliv, co vypadá jen trochu zdravě (cereálie v jakémkoliv odstínu hnědé a béžové, jen trochu tmavý chléb, rýži, jogurty…). K jejímu životnímu stylu tedy samozřejmě nepatří pravidelné snídaně a pokud už do sebe ráno něco hodí, jsou to buď vajíčka se slaninou (ovšem jen pokud je dělá i pro svého muže) nebo potravinovými barvivy nabarvené cereálie plovoucí v mléku. Já si poněkud stereotypně připravuji low fat jogurt activia (verzi „ ne low fat“ tu neseženete) s rýžovými cornflakes, musli a nakrájenou půlkou jablka. Pokud mám chuť doplním to zeleným čajem, který si kupodivu neuvařím v konvici, ale pouze zmáčknu speciální páčku na našem rodinném automatu na vodu a napustím si hrneček vařící vodou rovnou z automatu. Že doma používáte konvici? To se tady nenosí…
Poznámka ke snídani: Pro vše, co jsem vyjmenovala z mého ranního jídelníčku jsme museli zajet do supermarketu, nic z toho se tu nenacházelo. Ani čaj!
Dalším pokrmem během dne je/by měl být oběd. Američani si s obědem hlavu opravdu moc nelámou. Buď ukuchtí jen tak něco, aby se neřeklo nebo nejedí vůbec nic. Roseanne nevaří o nedělích nebo pokud není Mike doma. Vzhledem k tomu, že Mike chodí skoro každý den do práce, se dny, kdy vaří, omezují na minimum. Mě bohužel po dvou hodinách nejedení začne ukrutně kručet v břiše, a tak začala Roseanne občas vařit, popř. se st/ravujeme ve fastfoodech. Takže nejdříve přistoupíme k verzi a vaření.
Vaření mě docela baví (rozhodně víc než naprosto pasivní host – sister Rachel), a tak Roseanne pomáhám, čímž se mi dostává práva vybírat, co si dáme za přílohu atd. Jednoho dne jsem v supermarketu jako přílohu k čemusi navrhla bramborovou kaši a Roseanne už už šahala do regálu s pytlíky s nápisem „mash potatoes“. Zeptala jsem se tedy:“Proč neuděláme bramborovou kaši z opravdových brambor?“. Host – mum se zamyslela a uznala, že to bude levnější a (hlavně) zdravější. Po návratu domu jsem se pustila do škrabání a vaření brambor. Ve chvíli kdy jsem je chtěla „uhňácat“ nastal problém. Problém č.1: Jak se … řekne anglicky „něco na hnávání brambor“? Problém č.2.: Jak se řekne anglicky hňácat? Problém č.3.: Jak uhňácat brambory bez „něčeho na hňácání brambor“? Dobře dost bylo hňácání… Dobrá zpráva je, že jsem se se všemi problémy nakonec úspěšně vypořádala a brambory rozmixovala mixérem. Roseanne prý nemá „hňácadlo“, protože dělat domácí bramborovu kaši je staromódní.
A nyní verze b)fastfood. Abych alespoň trochu ospravedlnila mou rodinu, musím uznat, že jsme ještě nikdy nevyjeli z domu, jen proto, abychom se najedli ve fastfoodu. Ve fastfoodech jíme pouze „na cestách“. Nicméně na cestách nikoliv několikadenních, nýbrž např. pětiminutových do supermarketu nebo půlhodinových, nedělních, do kostela. Vzhledem k tomu, že nechci vypadat jako totální blázen a chci si občas dopřát např. zmrzlinu (odmítání fastfoodů a konzumace zmrzliny z fatsfoodů si trochu odporují), stravuji se tam, kde má rodina, čili ve fastfoodech. Naučila jsem se objednávat si cokoliv bez housky, dressingů a hranolek, což není vždy jednoduché (výběr) ani příjemné (udivený pohled pracovníka rychlého občerstvení), avšak touha po krásném = hubeném těle vítězí. Mým poněkud náročným požadavkům naprosto vyhovuje fastfoodo/restaurace Friendly´s - http://www.friendlys.com -, nacházející se např. v mém oblíbeném nákupním centru Woodbridge. Za 9,99 dolarů obdržíte menu skládající se z hlavního jídla (dva toasty s kuřetem a hranolky nebo má volba salát s kuřecími kousky), nápoj (můžete si nechat dolévat) a obří zmrzlinový pohár dle vlastního výběru s polevou. Při mé poslední návštěvě Woodbridge centra jsem díky mým malým příbuzným (neteře Mika) objevila dětské menu u Friendly´s. Za 6 dolarů si pochutnáte na stejné porci jako v menu za 9,99, jen máte větší výběr nápojů a zmrzlina vypadá velkolepěji (lentilky, čokoláda, karamel, posypy atd…).
Spolu s večerem přichází i jídlo dne, večeře. Američané nepotřebují k životu snídani, ani oběd, ale večeře musí být. Pokud si k večeři nepochutnávají na zbytcích od oběda z fastfoodu (vše, co nedojíte, si můžete zabalit do krabice, kterou obdržíte zdarma) vaří „opravdové“ jídlo z fake ingrediencí. Dodavatelé amerických supermarketů se museli za poslední roky opravdu snažit, aby dokázali vyrobit téměř cokoliv v instantní, práškové, mražené, prostě v jakékoliv podobě, jen ne té původní, alespoň trochu přírodní. V amerických obchodech lze nalézt mražená kolečka masa na hamburgery, rozříznuté housky na hamburgery a hlavně tzv. TV dinner, které lze započítat mezi „opravdová jídla“ mé rodiny. TV dinner vyndáte z krabice, strčíte do mikrovlnky a za minutku máte např. těstoviny s masovými kuličkami nebo makarony se sýrem. Já se naštěstí těmto „jakože jídlům“ úspěšně vyhýbám a večeřím obvykle jen ovoce. Opravdu si Američané myslí, že ten žlutý prášek byly kdysi brambory a že ta růžová kolečka „masa“ bylo kdysi živé prase?

Six Flags - Great Adventure

2009-08-17T22:12:00.006-04:00

"All you can drink" bottle

Pohled na park z lanovky

V mém příspěvku o jednom z nejznámějších zábavních parků „Six Flags“ -http://www.sixflags.com/greatadventure/tickets/index.aspx – se s vámi podělím o zážitky mé dnešní návštěvy. Rozhodnutí mé host mum navštívit tento park bylo zcela spontánní, bez jakýchkoliv příprav, takže jsem ani neměla čas těšit se alespoň pár dní dopředu. Informace, že se Six flags se nachází jen 30 minut jízdy autem od nás mě naladilo do mé obvyklé „těšící“ nálady. Po hodině a půl cesty jsem se mohla leda tak utěšovat, že teď už tam opravdu musíme být.
Jelikož všichni ostatní členové mé rodiny (Roseanne, Mike a Rachel) mají celosezónní vstupenku (tzv. Season pass – 99,99 dolarů), mohla jsem využít jednu ze slev poskytovaných přátelům, popř. rodinným příslušníkům majitelů celosezónních vstupenek, slevu na vstup. Lístek na celý den mě stál 15 dolarů, což je oproti běžnému vstupnému (cca 40 dolarů), příjemná cena. Další slevu z „kouzelné kuponové knížečky“ jsme využili hned po vstupu v čínské restauraci Panda. Za 10 dolarů (místo původních 13) jsem si zakoupila kelímek „All you can drink“, který jak název napovídá, můžete po celou dobu vaší návštěvy doplňovat nápoji typu Coca Cola, Sprite, Fanta, Citronáda, Ice Tea atd. K doplnění potřebujete též papírový náramek, který obdržíte při koupi. Vzhledem k tomu, že to prakticky nikdo nekontroluje, doplňovali jsme i láhev z předchozích návštěvy o 106 a předpokládám, že ani při příští návštěvě nenecháme naše kelímky doma a obrníme se frázemi mé host mum (Náramek má můj manžel.).
Nyní něco málo k tomu, o čem celý zábavní park je, totiž atrakcím. Zábavní park rozdává majitelům celosezónních vstupenek volné vstupy na všechny měsíce, kromě srpna a vědí proč. Tolik, kolik vydělají za vstupy během druhého měsíce prázdnin, jim dovoluje rozdávat „volňásky“ prakticky každému. Srpen je měsícem nekončících front. V parku jsme strávili přibližně 8 hodin a stihli jsme navštívit jen 4 atrakce. Čekací doby se pohybují od 30 minut do několika hodin. Nejdelší frontu (přes hodinu a půl) jsme s Rachel vystály na jednu z vodních atrakcí a stálo to za to. Personál s tričkem „Mějte to srdce a pomožte nám park uchovat čistý“ nás usadil do imitace vydlabaného kmenu a jízda mohla začít. Nejdříve strmě nahoru, poté po menších skocích dolů a nakonec jízda střemhlav dolů se závěrečnou sprškou. Další atrakce, kterou jsem si užila byla první dráha, samozřejmě dřevěná, kterou kdy v tomto parku postavili (před 30 lety!). Ani ne půl hodinovou frontu se mnou vystála tentokrát Roseanne a stejně jako na vodní atrakci, jsme ulovily místo v první řadě. Když už jsme musely trpět ve frontě, nebudeme přeci sedět někde, kde neuvidíme. Jízda to byla opravdu rychlá (dokonce mi ulítla gumička z culíku), avšak bez hrůzostrašných jízd hlavou dolů. Ty jsme si nechaly raději na jindy a to nejen kvůli otravným frontám, ale hlavně díky volným vstupům pro celou rodinu na září a říjen, kdy se čekací doby vrátí do normálu (např. 5 minut na vodní atrakci).
Už teď se nemůžu dočkat, až si Six Flags užiji naplno, bez front, příšerného vedra a s nějakým tím Roxy úlovkem z obchodu který jsem si dnes vyhlídla.

Tak trochu jiné kempování

2009-08-16T17:27:00.003-04:00

„Tak a je to za námi. Zvládli jsme to a nic nám nescházelo.“ Tato slova nejspíš právě probíhají hlavami mých host – rodičů. Je nedělní odpoledne a my jsme zpět doma po víkendovém kempování. Upřímně řečeno, já jsem celé kempování nepovažovala za až takový „big deal“, ale ten humbuk kolem, který má rodina dokázala vytvořit, mě přiměl pustit se do psaní tohoto příspěvku.
Výlet k Panter lake - http://www.njcamping.com/panther/ - byl zorganizován lidmi z kostela, kam má host – mum každou neděli dochází, už někdy na začátku letošního roku. Rodiny si rozebraly kempovací místa a přípravy mohly začít. Každá rodina si ve Walmartu pochopitelně koupila monstrozní stan, avšak už méně pochopitelně altánek chránící relaxující proti moskytům, tuny plastového nádobí, minimálně 2 přenosné mrazáky a klimatizace, nafukovací postele, peřiny, grily a plachty pod, popř. nad stan. Poněkud velká investice na pouhé 2 dny kempování, nemyslíte?
Vzhledem k tomu, že šlo o církevní akci, musela jsem si koupit jednodílné plavky (cituji:“Abych neuváděla místní chlapce v pokušení a tím jim nedávala podnět ke „špatným“ myšlenkám.“ Pokud tím byl myšlen třeba ten šestnáctiletý chlapec s tetováním, tak myslím, že bych nebyla prvním podnětem v jeho životě, ale budiž.) Ve výsledku se má investice ukázala jako zbytečná, protože ostatní dívky měly normální bikiny. Ze stejného důvodu nesměly nesesdané páry sdílet jeden stan. Čímž se dostáváme k pro mě zvláštnímu rozporu v chování místních věřících. Prvních 6 dnů v týdnu byste jen stěží hádali, že jsou pobožní (mluví sprostě atd.), avšak v neděli se rázem promění v postavy se zdviženýma rukama zpívající sice melodické, nýbrž poměrně vyhraněné písně, jejichž text se stále točí kolem slov Ježíš, Lord a Král králů.
Po půlročních přípravách přišel konečně čtvrtek, den balení. Raději zapomeňte na krosny, ešusy a karimatky, tohle je Amerika! Naopak si představte velké plastové boxy naplněné nádobím nejen plastovým, ale i tím klasickým, kuchyňským. Dále pak mrazáky naplněné vším (tj. housky na výrobu hamburgerů a hotdogů, mražená kolečka „masa“ na hamburgery, párky, brambory…), jen ne jídlem vhodným ke kempování. Z ingrediencí, které každý přivezl vyplýval i náš jídelníček. Jen stěží se mi dařilo vyhýbat se všudypřítomným hotdogům a hamburgerům a sníst něco výživnějšího. Nicméně jsem přeci jen zhřešila. V sobotu večer se totiž konal zmrzlinový raut a tomu jednoduše nešlo odolat. Podlouhlý stůl vyskládaný zmrzlinami, polevami, posypy a šlehačkami nejrůznějších barev a chutí naskýtal opravdu unikátní pohled.
Ve chvílích, jako byly ty víkendové, se mi na jednu stranu stýská po českém životním stylu, ale na druhou stranu si ho teď mnohem víc cením. Stýská se mi po obědech (tady se neobědvá), malých večeřích (tady se každovečerně přejídají) a po normálním pečivu. Tímto vysílám domů svojí závist :)

Confessions of a Shopaholic

2009-08-12T22:48:00.014-04:00

tílka Nike (růžové a zelené) - 21 (po mnoha slevách ze 40 dolarů) = 420 Kč

tričko roxy - 12,50 (po mnoha slevách) = 225 Kč

tenisky Adidas - 49,99 (původně 69) = 900 Kčtričko Burton - 12,50 (po mnoha slevách) = 225 Kčtričko Volcom - 12,5O (po mnoha slevách) = 225 Kč

šaty JCPenny - 29,90 (původně 50) = 540 Kč

Ano, je to tu! Ten toužebně očekávaný den. Sen milionů dívek po celém světě. Spolu s mou nákupní euforií přichází stručný popis nakupování „po americku“ krok po kroku.
UPOZORNĚNÍ: Pokud si pod nadpisem „Báječný svět shopaholiků“ představujete Carrie Bradshaw , kráčející po 5. avenue s taškami Dior, Channel a Luis Vuitton, tento článek není pro vás. Tento článek je určen všem, kteří milují obří obchodní domy, značky a slevy, slevy, slevy…
Krok č.1: Nasednout do obřího auta (Nač chodit pěšky, když máme auto…)
Poté, co si vyberete jedno ze 7 sedadel ve vašem monstrozním americkém autě, přichází čas zeptat se:“Jak daleko je obchodní centrum?“. „Not so far (Kousek./Nedaleko.)…“ Pro mě znamená kousek 10, maximálně 20 minut. Ne však pro Američany. Pokud jedete pouze kousek, znamená to nezbytný nájezd na dálnici, míjení tisíců fastfoodů, walmartů, K martů a dollar shopů po dobu minimálně 40, popř. 50 minut. Zpříjemnit si cestu samozřejmě lze, nejlépe myšlenkou, že už tam přeci musíme být, když je to jen „kousek“‘!
Krok č.2: Zaparkovat
Před příletem do USA bych se jen stěží odvážila věnovat v článku o nakupování parkování zvláštní odstavec, ale parkování po americku rozhodně stojí za zmínku. Cílem Američanů není kupodivu zaparkovat co nejdříve, nýbrž umístit jejich obří vozítko co nejblíže vchodu, ideálně hned do první řady, přestože čekací lhůta na dobré místo, může být nejen velice dlouhá, ale i plná vzájemných nadávek mezi řidiči. Přechod mezi klimatizovaným autem a též klimatizovaným nákupním centrem je pro ně vražedný.
Krok č.3: Prožít nákupní slast na 100%
Po únavné cestě a neméně otravném parkování přichází satisfakce v podobě několika desítek mně neznámých obchodů. Jak všichni víme, Amerika je země melagomanská, tudíž ani při nakupování se netroškaří. Pokud by vás nedejbože chytly evropské minimalistické manýry, všudypřítomné množstevní slevy vás vrátí zpět do americké reality.
V Americe se tedy rozhodně nevyplatí nakupovat tu jedno tričko, tu svetřík, tu sukni… Cílem je najít obchod, který vám sedí a obléci se od hlavy až k patě. Zde je příklad množstevních slev: Základní cena trička je 14,99 dolarů = 270 Kč (po slevě ze 23 dolarů = 414 Kč). Kup 2 a více triček a každé tě bude stát jen 12,50 dolarů = 225 Kč./ Základní cena trička je opět 14,99 dolarů a džín cca 30 dolarů = 540 Kč. Kup 3 trička a 2 džíny a celý nákup máš za 80 dolarů = 1440 Kč.
Krok č.4: Ukojit hlad = najít nejbližší Mc Donalds
Pokud se hodláte jako každý průměrný Američan nasytit v jedné z poboček světoznámého fastfoodu Mc Donalds, ne v každém obchodním domě uspějete. Ač má hostmum hledala Mc Donalds ze všech sil, kde nic tu nic. Musely jsme dát zavděk zdravější formě stravování ve fastfoodo – restauraci, jejíž jméno jsem si jako obvykle nezapamatovala. Objednala jsem si „výhodné menu“ za 9,99 = 180 Kč skládající se ze salátu s kuřecím masem, nápoje dle vlastního výběru (moje volba: citronáda) a zmrzliny též dle vlastního výběru (moje volba: oříškovo – karamelová s karamelovou polevou). Roseanne si pochutnala na toastech s masem, barbecue omáčkou a sýrem, hranolkami a též nápojem a zmrzlinou. Jelikož je rodilá Američanka, nechala si zabalit jeden toast s sebou (krabice v ceně jídla), aby měla místo na zmrzlinu...

Doufám, že si po přečtení mého „Nakupování po americku ve 4 krocích“ dovedete živě představit tu radost z množstevních slev a obdivujete mé úlovky.

My first 24 hours in the US

2009-08-09T13:40:00.004-04:00

Jak název napovídá, tento článek bude o mém prvním dni v USA. Ale abych hned neskočila z Čech přes oceán, zmíním se několika větami o přímém letu z Prahy na letiště JFK v New Yorku.
Let měl původně trvat 9 hodin, 15 minut, což jsme k mé radosti o několik minut zkrátili. Cestu nám zpříjemňoval tým letušek, dva celovečerní filmy (Marley and me a Mr Beans holidays) a roznášené jídlo. K dispozici bylo buď kuře s těstovinami nebo těstoviny v „zelené omáčce“. Ať jste si vybrali kuře jako já, nebo těstoviny, dostali jste ještě malinkou housku s přiloženým máslíčkem, minisalát, dortík a dokonce kovové příbory. Několik hodin po „obědě“ následovala svačina v podobě trojhránku crocodile (který mi mimochodem stále leží v obří americké ledničce). Během výstupu z letadla mě, relativní nepořádnici, šokoval všudypřítomný nepořádek. Nedávno jsem četla rozhovor s letuškou, kde se mimo jiné zmiňovala o neuvěřitelném nepořádku, který cestující dokáží během letu vytvořit a musím uznat, že měla pravdu. To nebyly jen deky a polštářky na zemi, to byl tuhle příbor, tamhle obal od kuřete, pod sousedem pytlík na případnou nevolnost (naštěstí nepoužitý)… Nepořádek tak neskutečný, že se jedna z letušek neudržela a přímo nad zahraničním majitelem obalu od kuřete a obřího kopce odpadků na jídelním tácu ironicky prohlásila cosi o vytříbeném stolování…
Po tom, co jsem se prodrala dekami, polštářky a obaly od kuřat ven, vystála frontu u imigračních úředníků a odevzdala vyplněné dokumenty rozdávané v letadle, začalo pátrání po kufru. Vzhledem k nepřítomnosti čísla mého letu na informačních tabulích nad rotujícími pásy, jsem se rozhodla oslovit pracovníka letiště. S typicky americkým úsměvem na rtech mi poradil, ať prohlídnu kufry válející se na zemi v letištní hale a opravdu, byl tam! S kufrem v jedné a s příručním zavazadlem v druhé ruce jsem se vydala hledat ceduli s mým jménem. Ceduli jsem sice najít nezvládla, ale autorka cedule (Rachel – má spolubydlící) si mě našla dříve, než jsem stihla začít panikařit. Zanedlouho dorazil i můj host – daddy a můj americký život mohl začít!

Přestože naše auto (pro zainteresované: značka Ford – automat/pro nezainteresované: stříbrné – na zemi: CD, deštník, kapesníky, toaletní papír, účtenky, kabely, GPS navigace) stálo hned před terminálem, velice mě překvapila otevřená okýnka dokořán a pejsek mé host family jednou nohou vevnitř a druhou zvenku na kapotě. Jestli vás napadlo, že jsme ho ihned po příchodu vrátili zpět do auta, jste na omylu. Tic tac nás předstihl a zmizel sám. Ovšem ne dovnitř, ale přímo ven na chodník!
Cesta z letiště byla poměrně zacpaná (Američané mají MNOHEM větší auta – čím delší auta, tím delší zácpa;), což můj temperamentní daddy (původem z Portorika) průběžně hlasitě komentoval větami typu: „Je sobotní odpoledne, proč ty lidi nezůstanou doma?“ popř. „Proč alespoň nejedou druhým směrem?“. K jeho radosti se dopravní zácpa brzy opravdu přesunula do protisměru, což daddyho kupodivu nenabudilo ke zvýšení rychlosti a spěchu domů. Právě naopak! Zastavil u nejbližší kavárny/benzínky/fastfoodu (pokud se to nejmenuje KFC nebo Mc Donalds, ještě to nerozeznám) a koupil nám (mně a sobě) kávu. Rachel kávu nepije, takže jsem ho potěšila a hlasitě pronesl:“Konečně mám dceru, která pije kávu!“. Během následujícíh 24 hodin to stihl zopakovat ještě dvakrát…
Kávu jsme si jako správní Amíci vzali s sebou, uložili ji do vestavěného stojánku a vydali se k domovu. Ovšem co bychom to byli za Američany, kdybychom se nestavili ve fastfoodu! Takže spěch nespěch, hlad je hlad. Daddy nás usadil k plastovému stolečku před „no name“ fastfood a šel si objednat cosi na zahnání jeho akutního hladu. Po chvíli se ve dveřích objevila obří igelitka plná krabic a kdesi v jejím zákrytu náš daddy. V igelitce bylo možno najít celé kuře, hranolky v pytlíku jako na popcorn do mikrovlnky, plastové nádobí a rýži. Během hodování jsem zjistila, že daddyho nákup zdaleka nepatřil mezi ty největší. Dveřmi vycházeli muži i ženy všech barev a rozměrů skryti za neskutečně velkými igelitkami plných jídla. Asi tak velkými jako 4 největší kbelíky dostupné v českém KFC (podotýkám v ČESKÉM).
Po zbytek cesty jsme zastavili už „jen“ jednou a to u daddyho bratra, abychom mu dali zbytek kuřete. Prý neměli nic k večeři, což mě vzhledem ke gigantickým rozměrům jejich ledničky udivuje. Za zmínku stojí jejich typická reakce na naprosto cokoliv (tady zrovna reagovali na můj původ):“Oh, that’s cool!“. Ještě jsem nepochytila žádnou podobně „cool“ odpověď, takže jsem prozatím odkázaná na americký úsměv.
Doma už nás čekala má host mum Roseanne (její prarodiče byli z Maďarska a druzí z Itálie), která mi opravdu padla do oka. Je neskutečně milá, ráda nakupuje (nejraději ve slevách jako já) a připomíná mi mou vedoucí z tábora Praktická dívka paní Boumovou.
Už během prohlídky domu upoutávaly mou pozornost věci, které vám teď popíši. Začneme u nejzásadnějšího prvku – přezouvání. Zatím se mě má host family neotázala, proč si vždy po příchodu domů sundávám boty, ale jejich zvídavých pohledů si nešlo nevšimnout. Asi jsem příliš konzervativní, ale stále jsem nenašla jedinou výhodu v paření nohou v teniskách. Napadá mě, že možná ani moje spolubydlící se v paření nohou nenašla, vyřešila to ovšem jinak. Boty si také nepřezouvá, raději však používá žabky, v těch si nohy přeci jen ušpiníte.
Další netradičním prvkem je záchodové prkýnko. Už jsem seděla na prkýncích umělohmotných, skleněných i s imitací dřeva, nýbrž polstrované prkýnko pro mě bylo novinkou. Pokud toužíte po vyzkoušení této velice pohodlné verze, vyhledejte čerstvé rodiče a požádejte je o propůjčení přebalovaní podložky z otíratelného materiálu. Méně náročným postačí nemocniční lavičky vycpané molitanem.
Nadcházející dvě a zároveň poslední netradiční části mého nového domova se nacházejí též v koupelně. Abychom neodbíhali zůstaneme ještě u toalety. Tentokrát si však nepohovíme na prkýnku, nýbrž vstaneme a pohlédneme do hlubin. Pokud hledíte do české toalety, vidíte na dně asi 10cm vysokou vrstvu vody, ovšem pokud hledíte do toalety americké, vidíte maximálně 10cm vrstvy bez vody. Napřed jsem si myslela, že máme nejspíš rozbitý záchod, koupelna v kostele mě však ujistila, že nevidím nic nenormálního.
Poslední částí, o které se chystám zmínit jsou vodovodní kohoutky. Jejich počet se pohybuje v rozmezích čísel 1 až 3. Jen jeden kohoutek máme např. u umyvadla v koupelně. Lze s ním pohybovat vpřed, vzad, doprava a doleva. Vzad – zapnout, vpravo – studená, vlevo – teplá, vpřed – vypnout. O pouhý metr vedle – ve vaně, se nacházejí kohoutky tři, jejich význam mi zatím zůstal utajen. Dospěla jsem k názoru, že funkce krajních kohoutků se nijak neliší a prostředním přepínáte mezi sprchou a dolním kohoutkem. I přes toto zjištění jsem stále nepřišla na způsob vypínání vody, spoléhám se na systém pokud – omyl.

Svou první noc jako exchange studentka jsem strávila na horním patře palandy v mém společném pokojíčku s Rachel. Palandu prý stloukl můj daddy s jeho kamarádem ze dvou normálních postelí, což spícího uvádí v iluzi, že leží na vodní posteli.
Ráno naše rodina započala stylově v Mc Donalds. Mummy hromadně objednala 4 egg toasts (houska, tlustý plátek šunky, centimetr vysoká vrtsva vajíčka a žlutý sýr) a 4 bramborové placičky. Daddy mluvil o mé podobě s jakýmsi jeho příbuzným na základě pití kávy a skládání papírů od toastů. Pokud o mě někdy někdo prohlásil, že jsem mlsná, rychle by změnil názor. Během mých prvních 24 hodin v USA (včetně letu) jsem vždy všechno dojedla (nevyžádané hranolky k tortile se nepočítají, ty jsem nechala ze zdravotních důvodů).
Na závěr bych ráda pozdravila všechny v ČR, kteří se k tomuto blogu dostanou a zároveň vyřídila, že mi nic nechybí a mám se hezky.